Přirozené kosení louky i zahrady je lepší než sekání motorovou sekačkou. Nehlučí, nesmrdí. Sportujete a zároveň pomáháte přírodě, protože šetrné kosení zvyšuje druhovou rozmanitost a neničí půdu.
Jezdí se za památkami, na ryby, pozorovat ptáky, kvůli potápění, za jídlem atd. A také se jezdí za rozkvetlými loukami. Přečtěte si, jaký je vlastně rozdíl mezi loukou a pastvinou.
Po ránu, na louce, v létě… Louka je krajinný prvek, který přitahuje nejen romantické básníky, ale také ekology, historiky i obyčejné laiky. Pro ty první je ukázkovým příkladem, že druhová rozmanitost může vzkvétat v těsném sousedství s lidskou činností, která ji v jiných oblastech většinou potlačuje. S tím souvisí bádání historiků popisujících louky coby svědky prvopočátků zemědělství, které stojí na počátku cesty od pračlověka k moderním lidem. A my ostatní se do nich noříme jako do vysokého koberce plného barev a vůní, přes který zasněně hledíme k dalekým obzorům…
Co je to vlastně louka? Na přesné definici se mnohdy neshodnou ani botanici. Podle jedněch je louka oblast porostlá travinami a bylinami uměle vytvořená člověkem v místech, kde předtím rostl les. Díky pravidelnému kosení nebo spásání již znovu lesem nezaroste a navíc zde během let vznikne unikátní společenství, jehož druhová rozmanitost je srovnatelná s divokým tropickým pralesem. Přitom i v rámci této názorové skupiny panují spory, kde je hranice mezi loukou občas spásanou hospodářskými zvířaty a klasickou intenzivní pastvinou. Jiní botanici namítají, že skutečná původní louka je přirozeně vytvořený smíšený porost vzniklý v místech, kde ho nemůže přerůst a vytlačit les – tedy ve vysokých nadmořských výškách, v příliš suchých nebo naopak příliš vlhkých, popřípadě pravidelně zaplavovaných oblastech. Ale stejně tak mohou louky vznikat i v místech, kudy pravidelně táhnou stáda divoce se pasoucí zvěře, která likvidují mladé stromky a svým trusem obohacují půdu o živiny i semena rostlin. Z obecného pohledu tedy existují jak louky přirozené, tak umělé. V rámci České republiky pokrývají louky kolem 13 % rozlohy a většinou se jedná o louky vytvořené a udržované člověkem. Pouze hřebeny Krkonoš, Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku jsou místem, kde se dnes můžete brouzdat přirozenými alpínskými loukami.
První ‚umělé‘ louky u nás stejně jako v celé Evropě vznikaly už někdy před třemi tisíci lety. Tehdy začali lidé doby železné s mýcením lesů, aby získali volný prostor jak sami pro sebe, tak pro pěstování tehdy ještě divokých plodin a pastvu teprve nedávno ochočených zvířat. ‚Přebytečné‘ vzrostlé traviny a byliny pokosili a seno použili jako krmivo v zimních měsících. Tento způsob vytváření zemědělsky produktivního bezlesí vyvrcholil v 18. a 19. století, ale na začátku toho předminulého začínají s příchodem umělých hnojiv a strojového obdělávání louky zase pomalu mizet. Největší propad co do plochy u nás zaznamenaly louky v období od začátku padesátých do konce osmdesátých let, kdy se rozorávaly meze, scelovaly pozemky a mnohé původně luční oblasti se přeměňovaly na pole. Dlužno ovšem dodat, že tento trend započal již ve dvacátých letech a zbrzdila jej na chvíli jen druhá světová válka, během které na našem území rozloha luk paradoxně zase o kousek narostla.
Od posledního desetiletí až do současnosti se u nás rozloha luk každoročně zvyšuje. Ve hře je mnoho faktorů. Zemědělská politika kompenzující ztráty z potenciálních výnosů lukrativních plodin na místech, která se nechají ležet ladem a pouze se pravidelně kosí. Ekologická obnova původních lučních společenství, z níž se dnes ustavil samostatný vědní obor. A v neposlední řadě také snahy samotných zemědělců – protože správně udržovaná louka je nejen zdrojem kvalitního sena plného výživných travin a jetelovin, ale také bylin, díky kterým daleko lépe prospívají jejich zvířata. A užitek z toho má i celá okolní krajina, jelikož luční druhová rozmanitost ‚naváže‘ prospěšné druhy hmyzu, ptáků i savců.
V Česku se tak dnes s loukami setkáte snad v každém okrese, přičemž mezi ty nejvýznamnější a nejrozsáhlejší patří louky v Bílých Karpatech, kde probíhá přirozená obnova původních travních a bylinných porostů víc než patnáct let. Stejně tak stojí za vidění rozsáhlé Slavkovické louky v podhůří Šumavy, menší Okřešické louky u České Lípy nebo naopak úplně malé, ale biologicky unikátní Hradišťanská louka u Hrobčič v Českém Středohoří. Podobných příkladů bychom u nás našli další stovky.
A samozřejmě také v Evropě. Stejně jako v Bílých Karpatech najdete louky v celém karpatském oblouku – panenské a obhospodařovávané tradičním stylem pak ponejvíce v Rumunsku. Známé, až ikonické jsou louky švýcarské, což jsou přirozeně vzniklé alpinské luční porosty, dnes udržované sečením či přiměřenou pastvou. Nejslavnější je louka Rütli u Lucernského jezera, která je historickým místem vzniku švýcarské konfederace. Na přirozené horské louky narazíte rovněž ve Skandinávii – například v jižním a středním Švédsku jsou rozsáhlé porosty luk nížinných, sahajících mnohde až k moři a tvořících unikátní společenství tzv. příbřežních luk. S tímto typem se setkáte i v severním Španělsku, významné louky se rozkládají v Astúrii kolem města Tapia de Casariego. Také kolem větších sladkovodních toků se můžete brouzdat porosty lužních a záplavových luk, a nemusíte za nimi nijak daleko – rostou hned za hranicemi třeba podél řeky Regen, kde významnou chráněnou luční oblast najdete u Chamu. Nebo kousek za hranicemi Rakouska s jižní Moravou u Hohenau an der March (česky Cáhnov nad Moravou).
Louky se ovšem neomezují jen na Evropu. Najdete je po celém světě, i v tak na první pohled neobvyklých místech jako Indie – konkrétně ve státě Uttarákhand v předhůří Himálaje. A samozřejmě i v Africe a Americe, kde jsou ale vedle horských, příbřežních či říčních luk i přirozené travní porosty tvořící stepi a prérie. Ačkoli to už nejsou louky, jak si je podvědomě představujeme – místa, kde se kocháme nerušeným výhledem, vůně- mi a šuměním vysoké trávy, do které si pak lehneme a zasnění sledujeme oblaka plující na modrém nebi.
V Česku zaujímají louky asi 13 % procent rozlohy. Jde většinou o ty vytvořené a udržované člověkem.
Receptář nejen na neděli, ale na generace
Fenomén přírodních zahrad Louku si můžeme v malém měřítku vytvořit u sebe na zahradě. Dnešní trend sice velí mít všude, kde zrovna není beton nebo dlažba, jednotně střižený trávník – jenomže taková zahrada se pak podobá spíše poli vyměřenému podle agronomického pravítka. A nejen z hlediska druhové rozmanitosti, ale také třeba co do schopnosti půdy zadržovat vláhu nebo i co do obyčejné estetičnosti není taková ‚zahrada‘ zrovna adeptem ani na průměrné umístění. Přitom nemusíte být zarputilý ekolog snažící se o co největší sepětí s matkou přírodou a už vůbec není třeba rezignovat na pohledný trávník, záhony květin nebo pestrou skalku. Stačí alespoň část zahrady věnovat přirozenému vývoji.
Nechat určitou plochu trávníku zarůst rostlinami, které se na daném místě přirozeně vyskytují. Pravidelně zastřihávat, ale část nechat vyrůst, pokosit jednou dvakrát do roka (jako se to dělá v případě luk) a posekanou trávu nechat na místě. Poslouží nejen jako přirozené hnojivo – to až po delší době, kdy zetlí. Ale také jako potrava pro nenáviděné plže, kteří si pak možná odpustí cestu k záhonům se zeleninou. Stejně tak je vhodné nechat na některých místech přirozeně ležet spadlé větve a listí – ty se nejen postarají o pozdější obohacení půdy, ale zároveň poskytnou domov rozličným druhům hmyzu a bezobratlých, kteří zase přilákají různé ptáky a malé savce. Výsledkem je zahrada ekologicky, ale zároveň pohledově pestrá, vyžadující daleko snazší údržbu a naopak nabízející mnoho výhod, mimo jiné odpadá v mnoha případech nutnost používání chemických hnojiv a postřiků. Více se o přírodních zahradách dozvíte na www.veronika.cz.
Text Radek Kovanda
Foto Shutterstock a Pavel Vondráček
