O tom, že cesta k jezeru ve skále nad řekou nemusí být obyčejná a že i když je něco blízko vás, nemusí to hned znamenat, že to musíte spatřit hned a že trpělivost přináší ovoce.
Ďáblovo jezero, Lacul Dracului. Skryté očím, zasazené hluboko do bílé vápencové skály, orámované explodující zelení bukového lesa. Dole pod ním rychle teče řeka Nera. Kroutí se kolem skalního ostrohu a zespoda, skrze nespatřené díry v zemi, napájí jezero. Viděl jsem letecký snímek. Koryto řeky, černé s bílou stužkou řeky, vykreslilo tvar olbřímího nosu, zelené prohnuté kopce vypadaly jako nafouklé tváře, obrovitá louka na začátku kaňonu nahrazovala rty a tam, kde by malíř namaloval oko, tak tam byla díra a v ní modř hladiny jezera. Děsivý pohled. Možná proto se jezeru už po staletí říká Ďáblovo.
Johan Pelnář – v Rovensku, nejvýše položené české vesnici rumunského Banátu, se mu říká strýček Pelnář – nikdy nebyl u Lacul Dracului. A to je mu 67 let.
„Strýčku, jak je to možné? Vždyť jezero je 15 km od Rovenska, kousek, pěšky čtyři hodiny.“ Odpověď? „Nebyl čas. Práce na poli, práce v lese, práce na zahradě, práce v kovárně, práce, práce, práce. Celý život práce.“ A tak jsme posadili Johana Pelnáře, sedláka a dřevorubce, do auta a vyrazili z kopců dolů, k řece Neře.
Přímá cesta do údolí je jen pro pěší, auto musí jet oklikou, serpentýnami, 17 km dlouhými. Máme půjčený SEAT Leon X-PERIENCE s pohonem všech čtyř kol. Strýček Pelnář pochybuje o jeho terénních schopnostech, chtělo by to prý sehnat staré ARO nebo GAZ. U obce Birz míjíme vyhořelou salaš, z ruin stodoly vystupují kontury starého terénního ara.
Cesta k jezeru se proměňuje a zužuje. Solidní asfalt, vytlučený asfalt, štěrk, šotolina, ohlazený kámen, hlína, tráva. Přes Pelnářovu nedůvěru cestu SEAT zvládl bez proražení olejové vany, bez odřenin, bez uvařeného motoru a bez vody v kabině.
Zastavujeme před dřevěnou branou, za níž je rozlehlé údolí, sevřené strmými vápencovými skalami. Je zaplněné loukami a šachovnicovými políčky s kukuřicí a brambory. Uprostřed, zcela na samotě, stojí salaš. Shluk stavení krytých pálenou krytinou, jen stodola a stáj má střechu doškovou. Před salaší strom, krásná velká moruše. Stmívá se a v jejích větvích, v bezpečí před liškami a kunami se usadily slepice, husy, kachny, perličky, krůty a tři mamutí krocani. Strom se hýbe a vydává pestré zvuky.
Překračujeme na jedné ze tří závěsných lávek řeku, procházíme podél vodenice, malého dřevěného mlýnku na potoce, ve kterém se stále mele kukuřice. Potok, spíše mohutný pramen, vytéká z jeskynního systému, který provrtal zdejší skály jako červ starý sýr. Pod mlýnkem se vytvořila kaskáda z travertinu pokrytá šťavnatým mechem. Kulisy jako z pohádkového filmu.
Kráčíme pomalu do kopce. Abyste se dostali k jezeru, které je jen deset metrů nad řekou, musíte jít buď po pravém břehu řeky a přebrodit ji (což v dubnu zahrnuje i plavání ve studené vodě), nebo se vyšplhat úzkou stezkou na hřebínek a pak dolů k jezeru. A pak to přišlo: nádherný les, plný starých i mladých buků. Zcela porostlý kobercem česneku medvědího. Byl všude, úplně všude. Zaplnil stráně, údolí, rokle, břehy. Zatímco já, nadšený z česneku, trhám do zásoby, strýček Pelnář, starý dřevorubec, se rozhlíží po lese, těká očima po kmenech buků a pak řekne: „To je les! Tady bych si zapokácel. Aspoň dva tři stromy. To by byla paráda.“ Místo buků uřízneme pevné a tenké kmínky dřínku, rumunští Češi z něj dělají pevné hole, a také škumpu, jejíž dřevo tak dobře barví velikonoční vajíčka.
Padá rosa, kámen v podloží klouže, strýček Pelnář se konečně blíží k Lacul Dracului, k tomu tajemnému jezeru, o němž tolik slyšel od turistů vyprávět a které ani on, ani 99 procent obyvatel Rovenska nikdy nespatřilo, protože práce je práce a dobytek ve stáji nepočká.
Já jsem byl u jezera už asi desetkrát, a tak barvitě popisuji strýčkovi to, co jej za chvíli čeká. Lazurově modrou hladinu jezera s malachitově zelenými odlesky, doširoka rozložené skalní okno a pod ním úzkou průrvu do jeskyně a v ní dvě malá jezírka a stovky poletujících netopýrů. Spatří popadané kmeny, vypasené pstruhy, kteří se nějakou podivnou cestou dostávají z řeky do jezera, a také dvě liščí nebo jezevčí nory na strmém, protilehlém, pro člověka nepřístupném břehu.
Vyprávím mu také o tom, že podél toku řeky Nery, až k vesnici Sasca Montana, vede půvabná stezka pro pěší. Stezka plná tunelů vysekaných do skály, na několika místech jištěná řetězy, na dvou místech je třeba Neru přebrodit, někde se vyšplhat vysoko nad ni. Jsou na ní krásná, až romantická tábořiště, zvláště to u té velké tůně, na jejímž okraji žijí desítky raků. A také o kouzelných sintrových kaskádách Beușniței na potoce Beu, který se vlévá do Nery. A kdyby měl více času, mohl by se podívat i k bledě modré- mu jezeru Ochiul Beului, jehož český název zní Býčí oko – jako by býku z oka vypadlo
Dorazili jsme k jezeru a rozsvítili čelovky i ruční baterky. „Jsi rád, Johane, že konečně, v 67 letech, vidíš poprvé jezero?“ ptám se strýčka Pelnáře. „Strašně moc,“ odpoví a radostně se zahledí do tmy.
Pavel Vondráček
Foto: Pavel Vondráček, Jakub Frey
