Jsou všude kolem nás – na stromech, patnících i nárožích domů. Česká republika je co do turistických značek světovou velmocí.
V České republice se můžeme pochlubit nejhustší sítí turistických značek na světě. O to, abychom si historické prvenství udrželi, se starají takzvaní „značkaři“ z Klubu českých turistů (KČT). Právě KČT, založený roku 1888, totiž barevné značení turistických tras zavedl. A zatímco v jiných zemích vznikaly pouze lokální turistické spolky, které vyznačovaly trasy jen v určité oblasti, KČT po vzniku Československa působil na celém území státu včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Zajímavostí je, že první značkaři byli skutečnými průkopníky a dobrodruhy: tzv. označovací družstva byla ještě počátkem 20. století tří až šesti- členná a navíc využívala služeb nájemných nosičů stravy a materiálu.
Často tradovaným mýtem je domněnka, že barvy značek jsou symbolem jejich obtížnosti. Vysvětlení barevné škály značek je ale mnohem prozaičtější: KČT původně značil své trasy červeně – a červená tak dodnes označuje nejdůležitější trasu v dané oblasti, většinou dálkovou nebo hřebenovou. Modrá značka, která se začala používat později, bývá vyhrazena pro regionální trasy. A konečně zelená a žlutá jsou trasami spojovacími.
Vyznačení nové turistické trasy může Klubu českých turistů navrhnout kdokoliv. O tom, zda trasa opravdu vyznačena bude, pak rozhodují krajské komise značení KČT. Mezi hlavní kritéria patří i hustota tras v navrhovaném území.
Značení reaguje i na nové trendy – a kromě klasických turistických tras se tak v posledních letech vyznačují i trasy cyklistické nebo trasy pro cestování na koni. Těch je v Česku už asi 2000 kilometrů!
Aby turisté nebloudili, měly by značky na sebe plynule navazovat. Největší doporučená vzdálenost mezi dvěma značkami proto činí 250 metrů. Většinou jsou ale rozestupy mezi značkami menší – zejména pokud značená trasa křižuje boční pěšiny a cesty. Na odbočkách a křižovatkách se standardně používají dvě značky těsně po sobě – jedna naváděcí a jedna potvrzovací.
A jak vůbec práce značkařů vypadá? Všechny turistické trasy jsou kontrolovány minimálně jednou za tři roky. Při těchto kontrolách jsou veškeré značky na trase namalovány nově, případně dochází k pro- řezu křovin kvůli jejich lepší viditelnosti. Během kontrol je také ověřován stav map, směrovek a rozcestníků na trase.
Ke standardní výbavě každého značkaře patří nosič na speciálně vyráběné olejové barvy – bílou, barevnou a hnědou. Hnědá se používá na zakrývání starých značek. Dále s sebou značkaři nosí štětec, ředidlo, škrabku a drátěný kartáč na očištění povrchu, pilku, nůžky na křoví, hadr a vodu na umývání směrovek. Na některých místech není vhodné značky malovat, a proto jsou značkaři vybaveni i značkami samolepicími nebo hliníkovými. Ve složitějším terénu pak značkaři používají pro měření vzdáleností i ,policejní‘ kolečko.
Zdánlivě nenáročná aktivita je ve skutečnosti obrovskou porcí práce. V součtu značkaři v ČR odpracují ročně na 75 tisíc hodin (na každého z nich připadá v průměru čtyři až šest dní údržby značení do roka). Pracují bez nároku na mzdu, jen za náhradu cestovních výdajů. I tak se ale roční náklady na jejich práci pohybují okolo 14 milionů korun. Většinu z této sumy pokryjí dotace od Ministerstva pro místní rozvoj ČR, jednotlivých krajů a sponzorů.
Čeští značkaři se v poslední době vydávají i za hranice. Vyznačují například trasy mezi českými vesnicemi v rumunském Banátu nebo trasy na chorvatském ostrově Krk. Obnovovat začali i staré české značky na Podkarpatské Rusi.
Můžeme si samozřejmě položit otázku: Má vůbec v dnešní době klasické barevné značení smysl? Značkaři jsou přesvědčeni, že ano. Ohromný přínos totiž má značení pro podnikatele (a potažmo celou ekonomiku): za jídlo, dopravu, vstupné do památek či ubytování utratí podle odhadů KČT turisté, jdoucí po značkách, na tři a půl miliardy korun ročně.
Existence turistické trasy je navíc vítanou psychologickou pomůckou, díky níž se do neznámých lesů a luk vydávají i málo zkušení výletníci – a v neposlední řadě je rozhodně příjemnější putovat přírodou a rozhlížet se po značkách než kráčet s pohledem upřeným na svítící displej GPS navigace!
Text: Pavel Vondráček, Foto: Shutterstock, Ondřej Karpíšek
