Mafiáni, Palermo, slunce a Etna? Ne, Sicílie je mnohem pestřejší, než si myslíte. Kulturně, jídlem i krajinou. A to je přitom velká zhruba jako naše Morava. „Kopačák“ na špičce italské boty je tavicím kotlíkem mnoha kultur. V architektuře, kuchyni i mentalitě se tu odráží řecký, římský, arabský, ale třeba i habsburký nebo bourbonský vliv.
Ten řecký je nejvíce patrný v jižní části ostrova. Setkáte se tu ale i s fascinujícím mixem antiky a baroka, které má na Sicílii příjemně odlehčený kabát a po katastrofálním zemětřesení, které roku 1693 zničilo neuvěřitelných 54 měst, se stalo nejrozšířenějším slohem na ostrově. Z řeckého období pochází i dnešní znak Sicílie – tzv. Trinacria – třínohá medúza, která představuje jak tři moře, která ostrov trojúhelníkového tvaru omývají (Tyrhénské, Středozemní a Jónské), tak tři Řekům tehdy známé světadíly, ale také tři největší sicilská města (Palermo, Messinu a Syrakusy) a věčný koloběh života. Před třínohou medúzou neuniknete. Je to vůbec nejfrekventovanější suvenýr, který na vás vybafne na každém rohu.
Kromě ní narazíte v suvenýr shopech často i na zdobné květináče ve tvaru hlavy arabského jinocha. Pověst, která se k nim váže, je lehce morbidní. Jednu mladou vybíravou šlechtičnu prý kdysi dávno jakýsi Arab totálně zblbnul. Rozhodla se, že si ho vezme za muže. Ten ovšem následně z vdavek vycouval s tím, že už jednu ženu má a víc jich nechce. Mladá dáma se urazila a při poslední společné noci mu uřízla hlavu. Tu následně vydlabala a zasadila do ní bazalku. Její nový květináč se stal velkou módou a keramické dílny, které mají na Sicílii dlouhou tradici, pálily jednu hlavu za druhou.
Pokud vás spíše než pověsti zajímají hmatatelné odlesky historie, nemůžete vynechat jihosicilský skvost – Syrakusy. Hlavní město stejnojmenné provincie najdete v jihovýchodním cípu Sicílie. Bylo založeno v 8. století př. n. l. O čtyři století později se Syrakusy staly vůbec nejvlivnějším městem své doby, věhlasnějším než tehdy malý Řím, a centrem tamnější řecké kultury a umění. Mezi slavné obyvatele se řadí například antický dramatik Aischylos, básník Pindaros nebo později Říman Cicero.
Nejznámějším rodákem je ale notoricky známý matematik Archimédes, který právě tady přišel na zákon o nadlehčování tělesa ponořeného do kapaliny. Jeho údajnou hrobku můžete (bohužel zpovzdálí) obdivovat ve zdejším archeologickém parku, jehož dominantou je obrovský bělostný řecký amfiteátr vysekaný do vápencové skály. Tehdejší herci – bývali to klasicky tři muži, kteří hráli více rolí najednou včetně ženských – neměli pochopitelně žádné mikrofony. Vítr od moře jim ale pomáhal nést hlas do širého okolí. Právě tady se konaly premiéry věhlasných řeckých her, z nichž některé se hrají dodnes. Doporučujeme se sem vydat mimo letní měsíce, od května do července je totiž amfiteátr v současné době využíván pro svůj původní účel a celá plocha jeviště je zakryta, což nepůsobí zrovna autenticky.
Řecké divadlo mají i v Taormině, turistickém magnetu na východním pobřeží. To bylo ale přestavěno a tím ztratilo rysy pravého řeckého amfiteátru. Do Taorminy se každopádně vydejte raději v zimě, pokud při obdivování výhledu na Etnu nechcete stát na jedné noze a ještě k tomu ne vlastní. Davy lidí v zimě totiž razantně prořídnou.
V areálu archeologického parku stojí za zmínku ještě také jeskyně zvaná Dionýsovo ucho. Vstup do jeskyně totiž připomíná tvarem ucho. I když spíše Spockovo ze Star Wars. Tenhle Dionýsos nebyl ale bohémský bůh vína, nýbrž krutý syrakuský král, který vládl tvrdou rukou nad otroky pracujícími ve zdejších kamenolomech. Díky geniální akustice jeskyně prý slyšel všechno, co si mezi sebou špitali, a každý náznak vzpoury brutálně potlačil. Syrakusy leží z části na pevnině a z části na ostrově Ortigia – centru původního řeckého starého města. Právě na „ostrově křepelek“ se nachází Piazza del Duomo, mramorem vydlážděné půlkruhové náměstí, ze kterého budete paf, obzvlášť po setmění. Jeho dominantou je Dóm – katedrála Santa Maria delle Colonne. Až na druhý pohled si uvědomíte, že barokní katedrála je vestavěna do původního antického chrámu s dórskými sloupy. Původní chrám ze 7. století byl zasvěcen bohyni Athéně. Atypický je i interiér. Barokní průčelí pocházející z 18. století nedává tušit, že se za ním skrývá stylově nezařaditelná a sympaticky střízlivá výzdoba. Katedrála samotná byla totiž na místě původního řeckého chrámu postavena už v 5. století. Později navíc fungovala i jako arabská mešita.
Nedaleko náměstí tryská pramen nymfy Aretusy. Ta podle legendy prchala před říčním bohem Alpheiosem z Olympie až sem. Zdejší sladkovodní pramen těsně sousedí s mořským pobřežím. V jezírku se tak míchá sladká voda se slanou, ve které se nadmíru daří vzrostlým papyrům. Je v permanentním obležení turistů a opěvovali ho už antičtí básníci. Vrcholné řecké období Syrakus připomínají také ruiny chrámu zasvěcené bohu Apollonovi s monumentálními dórskými sloupy vyrobenými z jednoho kusu kamene.
Ortigia by ale byla dokonalá i bez těchto turistických highlightů. Jakmile se ponoříte do jejích uliček, zvláště v noci, kdy město žije a opravdu srdečně tepe, nebudete se odsud chtít už nikdy vymotat. Dalším městem v jižní části Sicílie, kde před dávnými časy úřadovali Řekové, již po sobě zanechali památky, před kterými dnes stojíme v němém údivu a obdivu, je městečko Agrigento. Najdete ho na jihozápadním pobřeží. V samotném Řecku se kromě athénské Akropole větší chrámy prakticky nevidí. Zato na Sicílii si obdivovatelé řecké antiky přijdou na své. Zdejší rodák, filozof Empedokles, o Agrigentu řekl, že „jeho obyvatelé žijí tak, jako kdyby zítra měli zemřít, a stavějí, jako kdyby měli žít věčně“. Což se jim koneckonců prostřednictvím jejich staveb podařilo. Valle dei Templi neboli Údolí chrámů je rozsáhlý archeologický areál plný zbytků kdysi rozlehlých a bohatě zdobených chrámů. Nedokončený chrám Dia Olympského, který měl být vůbec největším chrámem na světě, je známý také díky sochám Atlantů, z nichž jednoho velmi fotogenického můžete vidět přímo u chrámu a další pak v přilehlém muzeu. Garantujeme vám, že až se sem podíváte, polknete nasucho.
Protipól k antickým památkám tvoří města, kterým dominuje jedinečné sicilské baroko. Jak již bylo řečeno výše, po ničivém zemětřesení v roce 1693 byla spousta měst téměř kompletně zničena. Jejich obyvatelé se je rozhodli vystavit znovu „na zelené louce“. A právě baroko v té době architektuře vévodilo. To sicilské je sice uvnitř klasicky mírně přeplácané, andělíčci mají přefouknuté tváře i faldíky a na výzdobě se rozhodně nešetřilo, ale zvenčí působí díky jednotné barvě mnohem odlehčenějším dojmem než například to naše. Jako by stavby zářily. To je dáno druhem kamene, ze kterého jsou postaveny nejen katedrály a kostely. Vápenec na slunci zezlátl a získal nezaměnitelnou barvu. Po cestě z Agrigenta je prvním takovým městem Ragusa, ve které se při procházení křivolakými uličkami dostanete do jiného časoprostoru.
Rozkošnou pihou na pozdně barokní tváři Sicílie je město Noto. Po fatálním zemětřesení se na jeho znovuvýstavbě podíleli nejlepší architekti. Ti mu vtiskli jednotnou, krásnou a symetrickou podobu. Sluncem políbený vápenec pak působí zároveň klidně i radostně. Až půjdete od zdejší obrovské katedrály, jejíž kopule se spolu s částí svatostánku v roce 1996 kvůli konstrukční chybě zřítila (teď už kostel zase kompletně stojí, neštěstí se obešlo naštěstí bez obětí), nezapomeňte si v nedalekém parku koupit nějakou typickou sicilskou přírodní dobrotu, jako třeba sušená rajčata, pistácie, mandle, olivový olej nebo carob.
V další barokní perle – Modice – pak rozhodně ochutnejte místní unikátní čokoládu. Podobnou totiž najdete už jen v Mexiku. V Modice totiž vyrábějí čokoládu podle původních aztéckých receptur. Tu sem přivezli španělští kolonizátoři už před několika stoletími. K výrobě pravého pokladu Aztéků se používají jen krystalky cukru smíchané s kakaovou pastou. Vše probíhá ručně na zaoblené kamenné desce vytesané ze sopečné lávy. Díky zpracování zastudena zůstane cukr neporušený a mezi zuby „křupe“. Říká se jí skelná čokoláda. Zrnka cukru jsou totiž i na první pohled patrná. Velkou výhodou je, že se v horku nerozpustí a je také mnohem zdravější než průmyslově vyráběné čokolády plné tuků. Ochutnat ji můžete například v obchůdku v ulici Corso Garibaldi, odkud vede 250 schodů ke katedrále sv. Jiří, nádhernému baroknímu svatostánku, který je dominantou celého města. Netyčí se však do výšky. Město, které je stejně jako všechny výše uvedené lokality zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, je „přilepeno“ na svah hory. Výhled na ně patří mezi ty, které se jen tak nezapomínají. Stejně jako všechny
krásy i chutě jižní Sicílie.
A jak se tam dostat? Nejjednodušším řešením je na Sicílii letět a půjčit si tam auto. Přímý let z Prahy do Catanie trvá zhruba 2 a čtvrt hodiny, musíte ale počítat i s možností mezipřistání. Na letišti si pak pronajměte auto a nic vám nebrání objevovat všechny krásy a chutě Sicílie. Ideální je zamluvit si ho prostřednictvím webového formuláře (např. na stránkách autopujcovny24.cz) předem. Půjčovné začíná zhruba na 400 korunách za den mimo sezonu.
Pokud se necítíte na automobilové přesuny po vlastní ose, můžete využít širokou sicilskou železniční síť. Vlakem se tu dostanete do kteréhokoliv většího města. Většinu tratí provozuje státní Trenitalia – Ferrovie dello stato (jízdní řády najdete na www.trenitalia.com). Úzkorozchodnou železnici okolo Etny a městskou hromadnou dopravu v okolí Catanie v podobě metra a autobusů pak soukromá společnost FCE – Ferrovia Circumetnea. Jízdenky stojí pár eur a z okna si prohlédnete zdejší šťavnatou krajinu.
Na Sicílii ale můžete přijet i vlastním vozem. Připravte si ale plný měšec evropské měny. Zaplatíte totiž spoustu peněz nejen za italské dálnice, ale také za trajekt, který vás na ostrov i s autem přepraví. Cena se mění podle toho, zda cestujete v sezoně či ne. Kromě eur si přibalte i pevné nervy, dobrou mapu nebo kvalitní navigaci. Dopravní značení a kvalita silnic nejsou totiž zrovna špičkové. Dobrá zpráva je, že zpoplatněné jsou jen dvě dálnice, a to z Catanie do Messiny a z Messiny do Palerma. Zbytek je totiž zatím zprovozněný jen částečně.
Radka Pružinová
