Jih Itálie, oblast Puglia, česky Apulie. Rovina, kopečky, olivy, pastviny, moře. Ideální místo na krátkou zimní dovolenou.
Začíná brzy ráno, tato cesta z Prahy na jih, do Bari, tam, kde začíná italský podpatek. Do Bari totiž létá už několik let přímý spoj společnosti Wizz Air. Tam, kam byste normálně cestovali celý den, spíše dva, jste za dvě hodiny a velmi, velmi levně. Po osmé ráno si na poloprázdném letišti půjčuji malé auto a za hodinu už spatřím první filmovou scénu. Ta scéna není ze skutečného filmu, ale vypadá, jako kdyby se tady, na Piazza dell‘ Odegitria, před katedrálou v Bari, točilo další pokračování filmu Malèna režiséra Giuseppeho Tornatoreho s Monicou Bellucci v hlavní roli.
Na malém náměstí před schody do chrámu hrají kluci fotbal. O stěnu kostela. Sedím před kavárnou na malé vratké židličce, je devět hodin, město je ještě prázdné. Z vedlejší uličky vyjde žena. Černé vlasy, sepjaté. Bílá sukně, černá blůzka, vysoké podpatky. Lesknoucí se taška přes rameno. Klape podpatky po kamenné dlažbě. Fotbal se přestává hrát. Do ticha náměstí se přesune jekot tří malých skútrů. Mladíci krouží po náměstí kolem ženy, která nevzrušeně kráčí, úhlopříčkou napříč prostorem. Hoši křičí „ciao Bella“, dáma zmizí za rohem, skútry odjedou, míč zase začne narážet na stěnu. Dopiju kávu a zmizím také v uličkách. Jsem ve filmu, ještě před 4 hodinami jsem seděl v taxíku směr Ruzyně.
Svatý Mikuláš a venkov
Nedaleko od moře stojí středobod tohoto města s 320 tisíci obyvatel. Basilica di San Nicola je monumentální románská památka, v jejíž kryptě je pohřben muž, který je jedním z nejpopulárnějších světců katolické církve, svatý Mikuláš. Už od roku 1087 sem proudí zástupy poutníků z celého křesťanského světa. V tomto roce totiž kupci z Bari přivezli lodí jeho ostatky, do té doby uložené v města Myra v dnešním Turecku, kde podle legendy zemřel v roce 343.
Bari je fascinující město, příjemně hektické, dokonale prolíná staré a moderní, centrum kuchyně jižní Itálie, ale na mne je příliš veliké. Mizím autem šedesát km severozápadně ke Castel del Monte, neuvěřitelně zachovanému hradu ze 13. století, stojícímu na vrcholu kopce. Památku UNESCO a její geometrický oktogonální půdorys jsem musel spatřit, když už jsem ji tolikrát držel v ruce. Hrad, který nechal postavit císař Fridrich II. Štaufský, je totiž vyobrazen na rubové straně italské verze jednoeurové mince.
Vypnout navigaci a jet stále rovně
Vypnul jsem navigaci a toulal jsem se směrem na jih. Když nemáte cíl, je větší šance, že toho mnohem více uvidíte a zažijete. Lehce po poledni jsem náhodou dorazil do města Gravina in Puglia. Velikostí i polohou podobné českému Táboru. Procházím se po pěší třídě, nevidím nic moc zajímavého, chci se vrátit, ale… ale pak to přišlo. Město mne vtáhlo do sebe: prošel jsem křivolaké uličky, kostely i mohutnou baziliku s filigránským stropem.
Mám hlad, vstupuji do jediné otevřené restaurace. Je neděle 13 hodin a od dlouhého stolu zvedne hlavu osm číšníků a kuchařů, srkajících špagety. Nechápou, co tu dělám tak brzo. Usadí mne, ale musím počkat, až se nejdříve najedí oni. Za další hodinu je restaurace narvaná k prasknutí místními a já také. Vyvalím se po vynikajícím jídle ven, stále dolů, a přede mnou se otevře fascinující výhled na rokli s divokou řekou, na starověké kamenolomy, na město vytesané do skály, na zachovalý římský most, na starověkou římskou silnici Via Apia klesající k mostu, na protější vinice. A mlčím!
Lehká nevěra osvobozuje
Měl jsem v plánu striktně zůstat jen v Apulii. Byl jsem jí však lehce nevěrný, neboť jsem zajel do města Matera ve vedlejší oblasti Basilicata. Kulisy a kontury této další památky UNESCO jsem znal z filmu Kristus se zastavil v Eboli režiséra Francesca Rosiho. Film nelhal, Matera vypadá stále přesně jako ve filmu odehrávajícím se v chudé vesnici na jihu Itálie ve 30. letech. Labyrint z domů, schodišť a uliček je v létě pod útokem tisíců turistů, nyní, v zimě, je téměř prázdná a vaše. Jenom vaše a několika Japonců, ale ti jsou všude, stejně jako vrabci. Další důvod, proč se pohybovat v životě v protiproudu a nerespektovat zažité stereotypy velící, kdy a kam jezdit a v jakou dobu. Pozdě večer se přesunu zpět do Apulie, do malého města Alberobello. Malé, ale mediálně promrskané. Je totiž také zařazené na seznam památek UNESCO.
Většina domů ve městě jsou trulli, malé zděné domky s kónickou střechou. Osadníci stavěli svá obydlí z kamene nasucho, tj. bez malty, aby mohly být v případě inspekce zbořeny, protože v Neapolském království klasické domy podléhaly dani. Trulli tedy byly budovány jako provizorní stavby, snadno demolovatelné. Fantaskní tvary domů, bíle natřené stěny, obrazce na střechách. Kámen, kámen, kámen, sem tam truhlík s květy na zápraží. A znovu jsem tu téměř sám. Na ulici, v muzeu, ve zdejších restauracích.
Bílo-zelený kraj
Bez cíle projíždím Apulii, rovinatý kraj, kde se jen na obzoru rýsuje protáhlý hřbet pohoří Apeniny. Domy jsou všude z kamene, bíle natřeného, tráva je svěže zelená, olivové háje naopak tmavě zelené. A tam, kdesi v dálce, spatřím Locorotondo. Město na vrcholku kopce září napro stou bělobou, jako by tu někdo věšel obrovité bílé prádlo.
Městečko s kruhovým půdorysem. U hradeb zaparkovaná řada veteranů VW Brouk, v kostele křtiny, hloučky černě oděných žen na nároží, kostelní zvony duní, před sázkovou kanceláří davy mužů, měkké světlo se proplétá kamennými stěnami – zažívám esenci jižní Itálie. Sfumato je technika malířské techniky, ve které malíř překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil zjemněný prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru. Něco podobného vidím před sebou na obzoru kontury barokních chrámů. Jedu tam a objevím Martinu Francu. Barokní perlu jižní Apulie. Strhující město eklektických tvarů a monumentálních průhledů. Lidé korzují na ulici a užívají si zimní život bez turistů. Vmísím se do proudícího davu a nechám se unášet zdánlivou nahodilostí pohybu.
Smažené ryby a dušený špenát
Bloudím po kraji a zažívám: dobrovolně klátím olivy ze vzrostlých stromů na malém statku. Majitel se ani nepodivuje, že mu pomáhám. Za odměnu dostávám oběd, smažené rybky a dušený špenát. Procházím se krajinou a vstupuji do opuštěných pastýřských chýší ve tvaru trulli. Bloumám po římských vykopávkách města Egnazia. Sám. Bylo zavřeno, tak jsem přelezl plot. Piju víno v Monopoli, přístavu u moře, který obživne až na jaře. Cestuji bez mapy. Jen tak, bez cíle. A cítím se odpočinutý. Velmi odpočinutý.
Pavel Vondráček
