Hortenzie lemují cesty do hor i v délce několika kilometrů. Foto: archiv redakce

Azory – Ostrovy věčného jara

Devět ostrovů ztracených mezi evropou a Amerikou vás pohltí bujnou vegetací a vrátí v čase na správné místo.

Hortenzie lemují cesty do hor i v délce několika kilometrů. Foto: archiv redakce
Hortenzie lemují cesty do hor i v délce několika kilometrů. Foto: archiv redakce

Ve chvíli, kdy jsme se letadlem blížili k místu, kde měl ležet největší z Azorských ostrovů São Miguel, propadli jsme se do peřiny mraků. Konečně jsem na vlastní oči viděl, jak vypadá pověstná tlaková výše nad Azorami ovlivňující počasí celého mého života, přírodní jev, o němž jsem mnoho slyšel, ale nikdy jej neviděl, tedy jakási obří, nekonečná a jako příze nařasená paní Colombová meteorogického světa. A jak se paní Colombová rozevřela, náhle jsem hluboko dole pod sebou spatřil neskutečně žádoucí a šťavnatou zeleň bující na vulkanických útržcích pevniny ztracených kdesi mezi Amerikou a Evropou.

Byli jsme tam. Azorské ostrovy jsou zelené, ale není to dusivá zeleň upocených tropů s nepříjemnou vlhkostí, ale přitom ani mrazivě a jiskřivě bodavá bezbřehost Faerských ostrovů či ledově skalní chlad lišejníkově slavných Hebrid. Azory jsou přívětivé a milé. Připoutejte se, přistáváme.

 

Obklíčeni hortenziemi

Jen co jsme dobrzdili na nejdelší runwayi ostrova São Miguel, zhostila se mě nálada, jako kdybych dosedl na Středočeské pahorkatině nebo někde na Moravě, s tím rozdílem, že okolo šplouchal oceán. Příroda mě pohltila jako první, a proto jí také začnu. Začal bych klidně turisty, ale ti tady nejsou nebo jsou, ale nevyčnívají, patří sem tak nějak přirozeně, asi jako mravenci do lesa. Důvod je prostý. São Miguel je sopečný ostrov a jako takový nemá v podstatě žádné pláže. Žádné pláže rovná se žádné děti, žádné děti rovná se žádné rodiny, žádné rodiny rovná se žádné hotelové komplexy, takže all inclusive je tu pouze pohoda, klid a ticho. Berte, kolik unesete, a to i klidně na pokoje. Nikdo to tady nehlídá.

O devíti azorských ostrovech se mimo jiné mluví jako o tzv. „nejvzdálenějším regionu“ Evropské unie. Až se vás někdo zeptá, kde leží nejvyšší hora Portugalska, budete vědět, že je to místní stratovulkán Ponta do Pico s 2351 metry nad mořem. Ostrovy prý znali již starověcí Féničané, od začátku 14. století snad také Janované, ale obydleny byly až na začátku 15. století Portugalci. Osadníci se sem nějak zvlášť nehrnuli, přece jen to bylo nekonečně daleko od veškeré známé civilizace. Jen pomalu se začaly pěstovat obilí, vinná réva a cukrová třtina. Lidé si sem z pevniny přivezli hospodářská zvířata jako kuřata, králíky, hovězí dobytek, ovce, kozy a prasata.

Na mnoha místech spatříte stále činnou vulkanickou krajinu.

Největší město Villa Franka do Campo bylo v roce 1522 smeteno zemětřesením a při přírodní katastrofě zahynulo přes pět tisíc lidí. Od té doby přejala roli metropole Ponta Delgada. Při průjezdu hlavním městem na mě dýchla další imprese. Je tu taková čistota, že kdybych byl Dán, musel bych zešílet, protože bych neměl co rovnat, zastřihovat, uklízet a dávat do řady. Totéž platí i na venkově, ve vesnicích, na statcích nebo v lese. Přírody se týká i další významný detail. Když jedete do kopců, třeba i dvacet kilometrů dlouhé serpentiny lemují barevná květenství hortenzií bujících na hustých keřích tak, že i náš jindy cynický spolucestující, kamarád a oddaný fanoušek fotbalové Sparty Praha Tomáš Znamenáček dojatě vzdychl: „Je tohle vůbec možný?” Z vrcholu pak sledujete šikmá políčka s obilím a kukuřicí, až si zas řeknete, jestli nejste na Benešovsku, akorát tam dole u vody tepe moře do útesů ze ztuhlých vyvřelin. Krajina je zároveň ozdobena sopečnými kužely, na jejichž dnech leží úrodná půda a smaragdová jezera. Vždy když vám jedna strana kopce přijde jak z české krajiny, přejděte si na tu opačnou, navštěvovanou větry od moře, kde vás zaplaví subtropická vegetace, a hned zas víte, kdeže ve skutečnosti jste.

Místní obyvatele jsou vesměs malí. Portugalci patří k nejmenším národům v Evropě a tady je to znát víc než na pevnině. Pro nás menšího vzrůstu je to příjemná změna. O Portugalcích se u nás traduje, že jsou rozjívení a temperamentní, ale ničeho takového se tady nedočkáte. Všichni jsou poklidní, umírnění a i na venkovském fotbalu jsme to byli my, kdo do utkání vnesl trochu toho pivního letenského rozruchu. To ale neznamená, že by tu byla nuda. Každý den se snad v každé vesnici koná nějaká slavnost, církevní událost či pouť. A zatímco v Evropě jsou již všechny tradice naředěné turisty šermujícími selfie tyčkami, tady je vše pro místní a znalé věci. Současně se nedá říci, že by nás trpěli s nechutí. Všude jsme se setkávali s úsměvem, ale spíš se zdrženlivě přátelským než agresivně obchodním, jako když vám chce někdo arabskou angličtinou vnutit vlezlé průvodcovství po pyramidách.

 

Plácnutí vorvaně

Azory jsou sice nevelké, ale i tak je tu vměstnána spousta atrakcí, které stojí za to zažít. Ráno se můžete vydat na kole po síti úzkých, a přesto bezpečných silniček až do hor a odpoledne strávit pozorováním mořských savců. Nabízejí ho v každém větším přístavu a je dobré si ho dopřát. Když budete mít štěstí, spatříte, jak vorvaň plácne ocasem, ale téměř jistě potkáte hejna rejdících delfínů, kteří vám budou jezdit na dosah ruky. Když uvidíte, s jakou vervou dokážou pronásledovat hejna sleďů, jednou provždy si uvědomíte, že to nejsou roztomilí ňuňani, ale hladoví predátoři.

Přírodní termální lázně ve Fumas. Podobných jsou na Azorech desítky.
Přírodní termální lázně ve Fumas. Podobných jsou na Azorech desítky. Vodá má přes 42 stupňů.

Jak si pak chodíte mezi horami, neustále narážíte na nějaké kouře, síry, výpary a teplé prameny. Azory jsou stále vulkanicky činné a podle toho to vypadá. Člověk se toho může trochu bát, občas se to tu zatřese, ale všechno kolem tření tektonických desek přináší víc radosti a potěšení. V otevřených, přírodních termálech se můžete ponořit do jezírka ohřívaného vodou o teplotě přes 42 stupňů. Všichni se lázní potichu a ukázněně, nepěstuje se žádné halekání nebo popíjení. Pekelné síly podzemí se umějí postarat i o gastronomii. V termální oblasti Furnas, kde ze země vyvěrají horké plyny, si místní obyvatelé zřídili jakousi geokuchyni. Kuchaři připraví ingredience do keramických hrnců s poklicí, které pak zahrabou do prohřáté půdy. Za nějaké dvě hodiny se vrátí a voňavý oběd je hotov. Majitel baru nás pak ubezpečí, že Čechy tu moc dobře znají. Kvůli nim si totiž kuchaři najímají hlídací poskoky, aby jim bodří návštěvníci ze střední Evropy hrnce neodnesli dřív, než se jídlo uvaří.

 

Rakety a Jurský park

Pokud se chcete vykoupat v moři, musíte vědět kde. Na rozdíl od jiných výletních míst se nemusíte obávat, že byste se museli prát o lehátko s jinými turisty. Spíš jde o to, že oceán je bouřlivý a ledový. Nechte si poradit uzavřenou zátočinu, do níž proudí termální potok, a hned je všechno veselejší. Pokud netoužíte po ledové sprše, neplavte za hranici skal do otevřeného moře, kam již nesahá kouzlo horkého pramene. V moderní, designové převlékárně se vrátíte ke svému civilnímu oblečení a na konci útesu si v příjemné hospodě dáte pivo a jídlo levnější než v Třeboni. Chvíli máte pocit, že se sápete na Blaník, na polích dole se dozlatova opalují balíky slámy a za rohem je přitom čajová plantáž. Byť jsme na ostrově, geograficky i politicky stále patříme ke starému kontinentu, a tak můžeme společným šálkem oslavit návštěvu jediného místa v Evropě, kde se daří čajovým keříkům. Azorský čaj se jistě nemůže měřit s nejlepším čínským nebo indickým, ale i tak člověka potěší. Prostory sušírny čajových lístků jsou útulné a ze starých strojů ze třicátých let na vás dýchne jiná a lepší doba.

Jediné místo v Evropě, kde se pěstuje čaj.
Jediné místo v Evropě, kde se pěstuje čaj.

Azory jsou ostrovy věčného jara. Místní sice nějakým záhadným způsobem rozeznávají roční období, ale žádné výkyvy vás tu nepřekvapí a jezdit se sem dá skoro kdykoli. V minulosti se tady líbilo francouzskému spisovateli Françoisi René de Chateaubriandovi, který přes Azory prchal do Ameriky před revolučním terorem. V horkých pramenech si lebedil monacký princ Albert I., když se na ostrovech zastavil během své oceánografické expedice v 19. století, a svou vlastní cestopisnou publikaci o Azorech napsal dokonce i americký spisovatel a dobrodruh Mark Twain.

[box]

Hodí se vědět, že z Lisabonu sem létá společnost SATA za dva až pět tisíc korun podle toho, jak se vám zrovna podaří chytit letenku. Ideální je půjčit si auto nebo skútr, ale zdálo se, že se tu dá docela pohodlně cestovat i autobusem nebo stopem.

[/box]
Zdejší chrámy jsou vždy bělostné s barevnými detaily a nezbytnými keramickými azulejous.
Zdejší chrámy jsou vždy bělostné s barevnými detaily a nezbytnými keramickými azulejous.

Když si tak jedete milou azorskou krajinou, najednou vás ve vesnici zaujme procesí. Je neděle navečer, slunce barví tváře oslavenců oblečených do bílých košil. Procesí vévodí velkolepý vůz tažený dvěma obřími býky. Všude spousta muziky, zpěvu a příjemné, nikým neorganizované radosti. U plotu se jeden strýc potýká se sirkami a jakousi trubkou. Než pochopíme, že je to podomácky vyrobená raketa, zasyčí to, udělá to ránu a už to letí do nebe. Největší radost z toho mají dvě děti, strýc a my. Ostatní celou pyrotechnickou show berou jako jakousi samozřejmost, která se na oslavách opakuje se skalní pravidelností. Během pěti minut stařík vypálí další dvě střely a je hotovo. Historka je to drobná a bezvýznamná, ale pro nás přesto zajímavá. Ukazuje na spontánnost a nenucenost místního dění. Zatímco u nás je každý krok podroben pravidlům a směrnicím, vše se provádí dle správných a úředně posvěcených postupů, tady se žije jako v minulém století, kdy vyjma socialistických zemí život určovaly spíš pravidla a zkušenosti rodiny nebo pospolitosti.

Čím dále na západ těmito větrnými ostrovy postupujete, tím se dostáváte do hlubší vegetace. Ostrov Flores už naplno připomíná Jurský park. Vraťte se zpátky v čase, zapomeňte na Wi-Fi a odpočiňte si.

 

Pavel Vondráček

 

Foto: autor článku, Adam Maršál, Shutterstock, Wikimedia

 

Mohlo by vás zajímat
Jablka, Jižní Tyrolsko

NewsJižní Tyrolsko – jablečná země

Každé desáté evropské jablko pochází z Jižního Tyrolska. Počítáte-li jen ty „bio“ či „eko“, uzrálé bez chemických hnojiv, pak dokonce…