Zářijové číslo časopisu Travel Digest právě vychází

Již po měsíci vyšel nový Travel Digest, časopis pro neobyčejné cestování. Dozvíte se, jak se fotí v egyptské hrobce, v níž se fotit nesmí, podíváte se za vlky a tmou do Vlčích hor, do Salzburgu, Jiřetína, Senegalu, do mlčenlivé Severní Koreje a na další místa. Zjistíte, co si vzít s sebou a jak se česky jmenují světové metropole. Nové číslo seženete i v elektronické verzi na Alza Media.

Velký chlupatý bílý pes a žlutá tráva

Hustá byla tráva na vrcholcích Karpat. A nikde nebyla cesta, ani vyšlapaná pěšina. Jen a jen tráva a na ní se pásla ovčí stáda, celá bílá, s jedním pastevcem a několika psy. Stál jsem na konci srpna uprostřed nezměrného prostoru rumunského pohoří Sureanu a byl potěšený z toho malého detailu, z toho, že zde není cesta. Zamyslete se nad tím – všude chodíme po cestách, jezdíme po silnicích. Jsou to úzká koryta a v nich se odehrává náš život. Pokud chceme změnit směr, musíme dojít na rozcestí, na křižovatku. Nelze se svobodně rozhodovat, sjet z dálnice, kam se nám zachce. Myslím to prakticky i obrazně. Jsme svázáni, omezováni, nuceni. Vy i já. Najednou stojím vysoko v horách, ve výšce přes dva tisíce metrů, nikde ani náznak pěšiny, můžu jít tam a tam a jsem to jen já, kdo může v tomto místě vyšlapat první letošní stezku, vytvořit jemnou pavučinu cest. Zážitek tak obyčejný a tak pozoruhodný.

Zdálky ke mně přiběhne pastevecký pes. Vrčí. Jsem cizinec, nepatřím sem. Velký bílý pes má místo koženého obojku železný řetěz a na něm ocelové ostny – obrana proti vlkům a medvědům. Když se pohnu vpřed, nadběhne si mne. Nepustí mne dál. Udělám tedy to, co mi karpatští bačové vždy radí, stanu se psem. Sedám si do trávy, jsem tedy již menší než on. Nedívám se na něj. Lehnu si na záda, nechávám se očuchat. Pomalu natahuji ruce. Dlouhé, pomalé pohyby. Pohladím jej na přední tlapě. Přestává být agresivní. Začíná vrtět ocasem. Sedne si přede mne a hledí dolů do údolí. Mlčíme, každý si dělá, co chce. Potom do mne šťouchne čumákem. Pohladím ho. Dá mi packy na ramena. Škádlím ho. Provokuji. Pereme se. Baví ho to. Hrajeme si. Pak zaslechnu hvizd. Bača z údolí jej volá k sobě. Odběhne. Jsem sám. Druhý zážitek. Tak obyčejný, tak pozoruhodný. Proč vám to píši? Protože se od úvodníků očekávají hlubokomyslné úvahy a přitom to podstatné se skrývá v obyčejných malých příbězích. Třeba o trávě a bílém psu.

Pavel Vondráček
šéfredaktor