Ve městě, především na Manhattanu, je jich na tři tisíce. V parádních uniformách stráží nejhezčí hotely a činžáky a jsou stejnou dominantou Velkého jablka jako Empire State Building, socha Svobody nebo žluťoučké taxíky. Co ale vlastně takový dveřník celý den dělá?
Přece otvírá dveře, ne? To by byl náš článek ale hodně krátký. Osobně potkávám dveřníky na Manhattanu každý den. Stojí ve vyžehlené uniformě a bílých rukavičkách před budovou jako prapor, ale nejde o ztuhlou vojenskou pózu jako u hradní stráže, dveřník musí být k nájemníkům, ale i jejich hostům příjemný a úslužný. Znám osobně jednoho z Upper Eastside, se kterým jsme „prokecali“ už několik hodin. Hřmotný chlap pochází z Černé Hory a jakmile zjistil, že se s Čechem domluví nejen rukama a nohama, vyměnil si se mnou pár milých historek.
Dveřníky potkáte hlavně v těch lepších čtvrtích a především pak na Park Avenue, nejdražší ulici v New Yorku. Dveřnic mezi nimi moc nepotkáte. Podle oficiálních statistik je jich zhruba sto, ale většina z nich nedělá dveřníka v pravém slova smyslu – sedí uvnitř v lobby za počítačem a kontrolují příchozí. Opravdových dveřnic, které vykonávají tohle zaměstnání, jak se patří, je v New Yorku, kde mají dveřníci vlastní odbory, takže i podrobné statistiky, celkem… no tipněte si. Ano, jsou čtyři. A každá si prý o sobě myslela, že je jediná, jak dodává New York Times v úvodu článku o jejich povolání.
Abych vám dveřníky nějak přiblížil, naznačím, že u nás v Evropě se jim říká portýři. A ty určitě znáte z hotelů. Jejich funkce v newyorských činžácích je podobná, vychází ostatně z povolání vyhazovačů, které má kořeny ve starověku – ze strážců chrámů a hrobek se stali na Divokém západě tradiční vyhazovači z barů a bordelů, jejichž úkolem bylo zajistit bezpečnost hostů. Dveřníci také svým způsobem stráží vstup do budovy a brání ho před nepovolanými osobami, ale jejich image je mnohem mírumilovnější, primárním úkolem je totiž vpouštět dovnitř osoby povolané – nájemníky a hosty. Tady ale profese dveřníka teprve začíná. Zatímco v hotelu portýr skutečně otevře dveře, odnese zavazadla, přivolá taxíka a nechá si za každý úkon vyplatit diškreci, dveřník zajišťuje i věci obvykle spojované s recepcí, pokojovou službou, a také je v mnohém překračuje, pokud ho o to nájemníci požádají. Ke dveřím pokoje donese zásilku od kurýra, v případě nemoci vám skočí pro prášky, zalévá květiny, pouští do bytu uklízečku, naloží vám auto na dovolenou, odbude neodbytného expřítele nebo srovná nechápajícího rádobypřítele, který vás stalkuje až domů, případně dohlédne na to, abyste se s třemi promile ve čtyři ráno dostala do toho správného bytu a správné postele. Seznam je nekonečný a všechno je to o tom, co lidé svým dveřníkům svěří na bedra.
některé další luxusní obchody má také vlastního dveřníka, který vám pomůže s taškami do přivolaného taxíku nebo vlastního vozu. Foto: Shutterstock
Někteří nájemníci jsou jako Meryl Streepová v komedii Ďábel nosí Pradu, a tak dveřníci musí najednou šněrovat do malého bytu dvoumetrový stromek, poradit si s půltunovým kusem toskánského mramoru, který má stát uprostřed koupelny, parkují na Manhattanu pronajatý stěhovací vůz nebo hlídají metrového psa, který má zrovna koliku. A nikdo neodmítá, protože dveřník musí být jako švýcarský nůž. Znát všechno, umět všechno a zvládnout všechno, ostatně i popis povolání je velmi vágní, pravidla odborů naznačují, že hlavní funkce dveřníka – tj. stát u dveří musí být plněna alespoň 50 % času. Zbytek je vyhrazen plnění přání a proseb nájemníků.
V New Yorku i jiných městech dveřníků překvapivě přibývá. V digitální době, kdy všechno zařídíte z gauče jedním, dvěma kliky byste čekali opak, ale nájem v činžáku s dveřníkem stojí v New Yorku o 65 % víc než bez něj. Lidé v dveřnících vidí bezpečí a lidský rozměr, který online službám chybí. Každý si chce prostě občas jen tak popovídat nebo se svěřit, zvlášť v dvacetipatrovém domě, kde je stejné úrovni, a také kvůli tomu už několikrát dveřníci vyšli do ulic. Před jednou stávkou dokonce v New York Times vyšel sarkastický návod pro nájemníky, jak se mají v případě výpadku dveřníků postarat sami o sebe. To aby věděli, že dveře se otvírají směrem k sobě a nikoliv od sebe atd. Dveřníci za své nadstandardní služby samozřejmě očekávají odměnu, ale ta se většinou vyplácí až o Vánocích, pokud nepočítáme dýška za speciální pochůzky. Nájemníci vědí, že k dobrému vychování patří i „dárek“ pro dveřníka. Může to být 50 nebo 500 dolarů, staré dámy k tomu často přihodí pytlík s cukrovím apod.
A pak jsou tu škrti, kteří vám dají desetidolarovou poukázku do McDonald‘s nebo ošoupanou dvacku. O takových se pak píší knihy, ve kterých dveřníci přestávají být diskrétní. Což je jedině dobře, protože na tyhle historky jsme zvědaví všichni.
Václav Rybář
