Novinář, spisovatel, profesor, historik, filmař, autor bestselleru National Geographic The 10 Best Of Everything, glosátor, pozorovatel, cestovatel, milovník zapadlých klubů a sličných žen, Nathaniel Lande, si se mnou popovídal u míchaných vajíček na palubě Queen Mary II. Přináším vám tu zajímavější část našeho snídaňového rozhovoru.
Osobně jste se znal jak s prezidentem Kennedym, tak i s prezidentem Johnsonem. Jak na ně vzpomínáte?
Kennedyho mám před očima nejživěji ve chvíli, kdy mu Marilyn Monroe zpívala Happy Birthday v Madison Square Garden. Byl z toho tenkrát úplně vedle. Byl jsem u toho, takže to opravdu není žádná fáma. A je přitom úplně jedno, jestli spolu ti dva měli doopravdy aférku, nebo ne. A Johnsona? Toho jsem viděl úplně nahého. Jednou jsem byl na večeři v Bílém domě a po oficialitách jsem byl pozván, abych následoval prezidenta do jeho soukromí. Jenže když jsem vstoupil do jeho pokoje, zrovna si dopřával masáž. Prostě špatný timing. Asi pochopíte, že bylo hodně těžké nevybuchnout smíchy. Ale on to ustál. Vzpomínám si, jak bryskně prohlásil něco ve stylu, že ještě potřebuje dopnout manžetové knoflíčky, a hned se mi bude věnovat. Tím si mě absolutně získal.
Musely to být skvělé časy. Novináři tehdy ještě patřili mezi skutečnou elitu…
Skvělé to tedy opravdu bylo. Sám nevím, jestli bych chtěl být novinářem v dnešní době. Vlastně vás docela obdivuji. Pokud jsme o něčem tehdy chtěli psát, museli jsme u toho fyzicky prostě být. Mluvili jsme s lidmi, cestovali, bádali v archivech, zažívali skutečná dobrodružství… Vám už obvykle stačí sedět v kanceláři, zvedat telefony a surfovat po internetu. Chápu, že úspora času je nutná, jenomže tak se vlastně o tu nejlepší část svojí práce připravujete.
Je to otázka nejen úspory času, ale i peněz. A samozřejmě máte pravdu. Taky bych asi radši chodila na večeře do Bílého domu než si vyměňovala e-maily s tiskovým mluvčím.
Myslím, že na to lidé snad zase brzy přijdou. Že kvantita nikdy nemůže jít na úkor kvality. Když jsem pracoval pro magazín Life, byl jsem opravdu obklopen těmi nejlepšími z nejlepších. Novináři v té době psali stejně dobře jako spisovatelé, ale měli navíc ještě tah na branku. A fotografové byli umělci a navíc dobrodruzi. Třeba Philippe Halsman, který se proslavil spoluprací na mnoha projektech se Salvátorem Dalím, měl dlouhá léta jeden jediný obyčejný fotoaparát. A dělal s ním taková kouzla, že by se po nich dodnes utloukly všechny fotobanky světa.
Procestoval jste skoro celý svět. Kde jste se cítil nejšťastnější?
V Londýně. Je to určitě město mého srdce. Na Oxfordu jsem několik let studoval, poté graduoval a mám tam pořád velké množství skvělých přátel. Moje druhé nejoblíbenější místo je Buenos Aires. Miluju tamní jídlo, atmosféru i architekturu. Je to taková obrovská a divoká Paříž, kde se po nocích tančí tango. Ale ta vaše Praha taky není k zahození. Mám tam pár známých, a většina z nich jsou muzikanti. Hudba je jedna z věcí, která mě inspiruje celý život.
Značnou část svého života jste strávil na cestách se sbaleným kufrem. Netlouklo se to s vaším osobním životem?
Můj syn Andrew toho se mnou hodně procestoval. Bral jsem ho už jako malého kluka s sebou, kdykoliv jsem měl příležitost. Myslím, že i z toho důvodu nebral můj životní styl nijak dramaticky, nýbrž jako přirozenou součást toho všeho. Naším vrcholným společným dílem a taky způsob, jakým vnímáme oba dva cestování, je právě kniha The 10 Best of Everything: An Ultimate Guide for Travelers. Díváme se tam na tenhle fenomén z mnoha úhlů pohledu. Jsme tam sentimentální i nadčasoví. Prostě táta a syn na cestách.
Pořád ve vás cestování zanechává takové dojmy jako před lety?
Cestování neznamená jen přesuny v čase a prostoru. Je to způsob přístupu k životu. Jde o překonávání vlastních hranic, nejen těch fyzických, třeba mezi státy. Víte, já jsem do svých dvanácti let neuměl mluvit. Doktoři, psychologové ani logopedové si se mnou nevěděli rady. A přitom můj otec byl uznávaný lékař. Dnes by to do mě řekl asi málokdo. Psaním a mluvením jsem se nakonec totiž živil. A v tom to přesně vězí. Když neumíš mluvit, postav se před velké publikum, když máš strach z výšek, nasedni do letadla, když se bojíš vody, nastup na palubu. Lidé, kteří se nebojí poznávat nová místa, se nebojí ani sami sebe. A to je v dnešním zmateném a prolhaném světě moc důležité.
Veronika Kratochvílová
