Kdysi oceňovaný i nenáviděný mrakodrap je dnes symbolem Londýna stejně jako Big Ben, London Bridge nebo London Eye. Developeři ho však hodlají zastavět kolem dokola. Navštivte ho, dokud je čas.
Vzpomínám si, jako by to bylo včera, když jsem Gherkin alias Okurku viděl poprvé naživo. V roce 2006 jí byly teprve tři roky a Okurka byla nejen dominantou města, ale také internetových debat a nejrůznějších architektonických soutěží. Zatímco od odborníků získávala ceny, Londýňané jí nemohli přijít na chuť a nejradši by se v referendu rozhodli pro okamžité stržení budovy. Prý šlo o vulgární symbol, prosklenou „kulku“ nebo okurku (odtud přezdívka, v Londýně je zvykem novým mrakodrapům dávat jména – často ještě před jejich výstavbou), která ční z panoramatických
výhledů jako falický symbol, ne nepodobný černočernému brněnskému orloji. Z brněnské skulptury si dělají lidé legraci dodnes, vztah místních k Okurce se ovšem proměnil. Přijali ji za svou krátce po nadšených davech turistů a svůj názor na ni změnila i média, která si našla jiné terče v dalších chystaných mrakodrapech, nakonec vlastně začala prosklenou baňatou Okurku hájit a snad i obdivovat.
Ikonická budova mezitím třikrát změnila majitele. Původní švýcarský vlastník ji v roce 2007 prodal německo-anglickým majitelům za 630 milionů liber a vykázal čistý zisk 300 milionů. Jednoznačný důkaz toho, že Okurka se stala architektonickou legendou. Se změnou majitelů se zároveň otevřely dveře Okurky běžným smrtelníkům. Restauraci v předposledním a panoramatický bar v posledním patře totiž bylo poprvé možno pronajmout pro večírky a svatby – tyto prostory byly dříve dostupné jen nájemníkům, šlo o privilegium vyvažující astronomické částky, které tu firmy za pronájem kanceláří platily. Ani to ale zjevně nezabralo, protože v roce 2014 šla Okurka znovu s kůží na trh, tentokrát za rovných 700 milionů liber. Koupil ji brazilský miliardář, který o rok později otevřel restauraci i bar široké veřejnosti.
A protože Okurku již brzy ze všech stran obklíčí vyšší mrakodrapy s příhodnými názvy jako Vysílačka, Skalpel a Struhadlo, neváhali jsme ani minutu a do restaurace s parádním výhledem se vydali. Nečeká vás tu žádná vysokohorská přirážka, ceny jsou na Londýn překvapivě střízlivé a tříchodové menu pořídíte už za šedesát liber. V mém případě zahrnovalo pork pie, fish & chips a tradiční dort Victoria sandwich. Vše bylo servírováno s typickou britskou finesou a mírným nádechem aktuálních trendů, takže pork pie např. vypadal na první pohled jako plněný sendvič, resp. naplocho položený plátek rolády, přičemž tradiční fish & chips mělo černo-černou drobenku (jen barva, nikoliv příznak dlouhého pobytu na pánvi) jako ozdobu, nikoliv kabátek. Jídlo bylo vynikající, křehké a šťavnaté, fotogenické i syté.
V baru se pak můžete dorazit koktejlem a hlavně obdivovat výhled kolem dokola skrz prosklenou kopuli. Všimnete si, že po stranách už Okurku obklíčily věže jeřábů a nebude trvat dlouho a její prosklení sousedé z vyšší společnosti ji definitivně vymažou z londýnského panoramatu a srazí tím i přidanou hodnotu výhledu z jinak bezchybné restaurace. Tak tam jeďte, dokud je čas. Letenky do Londýna jsou z Prahy za hubičku, z Brna pak ještě levnější. A návštěva Okurky jistě nebude jedinou záminkou, kterou k návštěvě podzimního Londýna dokážete najít.
Václav Rybář
