Abychom byli přesní – skotská whisky a skopový prejt, neboť to jsou věci, které tu spatříte, ochutnáte nebo přinejmenším ucítíte takřka na každém rohu. Třebaže důvod, proč se Edinburghu přezdívá „starý smraďoch“, je úplně jiný. A vůbec je tohle jeho označení stejně pomýlené, jako je tak často omílané.
Skotská metropole má několik přezdívek. Dodnes se v průvodcích setkáte s označením „Athény severu“, které pochází z 19. století, kdy zde vyrostlo několik dominantních staveb ve stylu čistě řeckého neoklasicismu. Téměř zapomenutou, ale daleko příhodnější přezdívku dal městu spisovatel Robert L. Stevenson: „Tohle měla být Paříž.“ Ta se při své radikální přestavbě chaotického středověkého města inspirovala právě v Edinburghu, v němž široké bulváry a pravoúhlou síť ulic vyprojektoval šestadvacetiletý James Craig již sto let předtím při budování Nového města, protože to Staré, které kdysi povstalo kolem Královské míle směrem dolů po svahu od hradu, už kapacitně nedostačovalo.
A pak je tu ten zapeklitý výraz „Auld Reekie“. Odpadové hospodářství ani kanalizace ve Starém městě neexistovaly a všude to silně zapáchalo. Jenomže taková byla většina tehdejších měst. Ale jako je Praha stověžatá, je Edinburgh tisícikomínový a v kuchyních se tu topilo i v létě. A odtud právě onen název. V angličtině slovo „reek“ znamená „smrad“, ovšem ve skotštině je to „kouř“. Takže žádný „starý smraďoch“, nýbrž – sympatičtější – „starej čmoudil“.
Chvalozpěv na jehněčí velejitrnici
Ošemetné slůvko „reek“ zní i v jednom verši přeslavné poemy skotského barda Roberta Burnse, jakéhosi místního Čelakovského (poprvé použil v poezii místní jazyk) plus Máchy (nebál se sprostých slov ani sexuálních témat) – a to v básni Óda na haggis. Konkrétně v její třetí strofě, kde se hovoří o rozkrojení tohoto skotského národního pokrmu, právě dovařeného a ještě horkého.
Ucho uvyklé na angličtinu by mohlo mylně nabýt dojmu čehosi pronikavě páchnoucího, jenže ve skotštině jde o libě vonící „kouř“, který se vyřine z ovčího žaludku naplněného směsí z pražených ovesných vloček, dojemna nakrájených jehněčích srdíček, plíček, jatýrek a odřezků z masa a loje, okořeněných pepřem, muškátem a koriandrem s nadrobno nasekanou cibulkou. Je tak nápadně podobný našemu jitrnicovému prejtu, chybějí jen česnek, majoránka a prasátko. A místo tenkých střívek se plní do žaludků.
Dát si ho tu můžete téměř kdekoli a kdykoli. Spolu s krevním pudinkem, identickou obdobou našeho krvavého jelita s kroupami, je součástí tzv. „pravé skotské snídaně“. Ale svou nejvýznačnější roli hraje pouze jeden den v roce – 25. ledna, v den výročí básníkových narozenin, kdy se haggis slavnostně uvaří, rozkrojí a pozře, buďto v úzkém rodinném kruhu, v širší společnosti přátel nebo na honosných galavečerech. Při nich je ještě kouřící haggis přinesen za zvuků skotkých dud na stříbrném podnose na vyvýšené jeviště, za recitace Ódy je rozkrojen, načež je znovu odnesen do kuchyně k naporcování pro všechny přítomné hosty. Celý večer se hoduje, přednášejí se další Burnsovy básně, muži pějí vtipně uštěpačné ódy na své ženy a na oplátku pak ženy na své muže. Zkrátka takový večer plný dobrého jídla, vzájemného pošťuchování (dnes se tomu říká social bonding neboli utužování mezilidských vztahů) a v neposlední řadě také… whisky. Protože haggis prý chutná nejlépe, když jej pokapete nějakou správně uzrálou skotskou jednosladovkou nebo vycizelovaným blendem. A pak zapijete pár dalšími doušky.
Chvalozpěv na živou vodu z dubu
Jako je Edinburgh městem několika přezdívek, je i místem mnoha tváří. Své si tu užijí milovníci přírody a geomorfologie, historie, architektury nebo kultury včetně té soudobé. Podrobnosti o sopečných kopcích, skotských panovnících, georgiánském slohu, Walteru Scottovi, Jackyllu a Hydeovi, Harrym Potterovi nebo Trainspottingu si už určitě najdete sami podle svých zájmů. Ale všechno si daleko intenzivněji užijete, když – třebaže můžete být zapřísáhlí odpůrci destilátů – dáte šanci whisce. Za sedmadvacet liber dostanete „hodně muziky“, když je svěříte pětihvězdičkovému interaktivnímu muzeu The Scotch Whisky Experience na Královské míli (Royal Mile), hlavní třídě vedoucí k hradu. Nejdřív vás tu usadí do sudu, který s vámi projede všechny zásadní fáze výroby „živé vody“, tedy whisky.
Provázet vás bude rtuťovitý holografický gentleman, plynně hovořící dvaceti řečmi včetně češtiny (ve stylu zlatých let české dabingové školy). I následující úseky prohlídky můžete absolvovat ‚hezky česky‘ a na konci vás čeká ochutnávka s jedinou ženou, která se široko daleko honosí prestižním titulem znalců whisky – The Keeper of Quaich (Strážce Kalichu). Lenka Whyles, rodačka z Moravy, zde žije a pracuje již dvacet let a v současnosti je šéfkou tohoto návštěvnického centra (více na scotchwhiskyexperience.co.uk).
Jakmile poznáte, že každá whisky chutná úplně jinak, od medových přes květinové až po kouřové, a zkusíte si je párovat s pokrmy jako čokoláda, sýr nebo maso, pak už vám nic nebrání zaplout do vyššího levelu tzv. single barrel, jednosudových whisky. Kaleidoskop na Queen Street je součástí mezinárodního klubu The Scotch Malt Whisky Society. Rozhodnete-li se být jeho členy (podmínky vstupu viz smws.com), můžete ochutnávat nebo i nakupovat whisky přímo z jednotlivých sudů. Každá má své originální víceslovné pojmenování podle specifické chuti – třeba Plachtění v bouři na
moři, Cvrčci v zahradě za soumraku, Kapky rosy na levandulových listech… Tak slàinte mhath (vyslov „slánča va“) – Na zdraví!
Travel Digest infobox
Jak se tam dostat: Přímé lety z Prahy (případně z Vídně nebo Katovic) nabízejí pouze easyJet a Ryanair, z Mnichova Lufthansa. Ta a další aerolinky jako Brussels Airlines, KLM nebo Air France zajišťují lety z Prahy s jedním přestupem. Obvyklé ceny se pohybují od dvou do pěti tisíc za zpáteční let.
Kde jíst a pít: Co se týče nejlepšího haggisu, místní znalci doporučují edinburskou restauraci MacSween nebo řeznictví George Bower. Oblíbeným podnikem je Whiski Bar and Restaurant na Královské míli, útulná zašívárna s částečně moravskou obsluhou a velkým výběrem whisek i piv. Z opačného konce gastrospektra – britský řetězec japonsko-asijské kuchyně Wagamama.
Kde bydlet: Běžné tří a čtyřhvězdy jsou teď mimo sezonu minimálně od dvou tisíc výše za osobu a noc. Bydlení v tzv. obsluhovaných apartmánech vychází lépe, se vším pohodlím, vlastní kuchyní a koupelnou, prostě jako byt, přitom přímo v centru. Např. Holyrood Aparthotel poblíž Edinburského muzea nebo Fountaincourt Apartments u Lochrin Basin kousek pod hradem.
Doprava: Edinburgh se dá v pohodě obejít za den dva pěšky. Od předloňska zde funguje nová tramvajová linka až na letiště, ale výhodněji přijdou autobusy, které vás pohodlně zavezou všude po městě – včetně nočních spojů. Jízdenky se kupují u řidiče, nebo zkuste aplikaci one-ticket.co.uk.
[/box]Radek Kovanda
