Svědectví od Černé vody

Kavkaz, Arménie, vysokohorské jezero Sevan. Kdysi vypulírovaný symbol všesovětské rekreace, dnes posmutnělé místo, kde budete konečně sami.

Jerevan. Metropole zakavkazské Arménie, domov národa, který v historii trpěl jako málokterý jiný. Z vyvýšeniny, jejíž jižní svah pokrývá rozlehlá kaskáda Domu umělců, je za jasného počasí dobře vidět Ararat, posvátná hora všech Arménů. Drobný zádrhel ale tkví v tom, že Ararat leží za hranicí v Turecku, jehož vůdci spáchali v roce 1915 na Arménech genocidu početního formátu menšího holocaustu. Město je až neexsovětsky milé, s přívětivým a civilizovaným duchem blízkým duši Středoevropana západních hodnot. A zvláště Čechy potěší, že v jeho ulicích bzučí trolejbusy z Ostrova nad Ohří.

Arménské chrámy zdobí břehy jezera. Jejich vnitřky jsou doslova fyzicky promodlené a protrpěné. Opuštěná kdysi organizovaná radost. U jezera nečekejte kulinářské hody, restaurací a obchodů je tu málo.

Arménské chrámy zdobí břehy jezera. Jejich vnitřky jsou doslova fyzicky promodlené a protrpěné. Opuštěná kdysi organizovaná radost. U jezera nečekejte kulinářské hody, restaurací a obchodů je tu málo.

 

 

 

 

 

 

V Jerevanu se hojně vyskytují jedny z nejkrásnějších žen, které jsem kdy na světě viděl. Nepřekvapuje mne, že jedna z těchto kyprých brunetek s hlubokýma hnědýma očima se mnou snaživou směsí univerzální sovětštiny a angličtiny sjednává kontrakt na zápůjčku postaršího vozu Nissan. Je zjevné, že jde o japonský dovoz předělaný na levostranné řízení – páčka ovládající blinkry je vpravo od volantu. Je totiž třeba odjet z města ven, vidět více z této stále poněkud tajemné země, kde dnes může znamenat včera, stejně jako zítra nebo předevčírem. Kontrasty tolik typické pro postsovětské republiky jsou zde zvláště patrné.

Hladina jezera ve 20. století díky člověku klesala a zase stoupala, a tak se na houpačkách dnes už nikdo nehoupe.

Odjakživa mám coby suchozemec slabost pro rozlehlé vodní plochy, a tak když není oceán, tak musím spatřit aspoň jezero nebo mocnou řeku. Vydržím sedět hodiny, koukat do různě barevných hladin, klidných i rozbouřených, vřelých i ledových. Srovnám si myšlenky všeho zrna a pokusím se nakrást něco z té majestátní vodní síly. Odnesu si ji tajně po kapsách domů a tam z ní upíjím, když je mi na světě těžko. Cíl se proto jmenuje jezero Sevan, v překladu Černá voda, rozlévající se po pusté náhorní planině ve výšce kolem 2000 m n. m.

 

Rozsypaný čaj písmen arménštiny je na rezaté ceduli na předměstí Jerevanu naštěstí doplněn latinkou. Když mi „orgán“ v typické policejní čepici těchto končin na křižovatce z nějakého důvodu přímo nařídí jízdu do hor na severovýchodě, začíná mi být lehko. Jak se ale záhy ukazuje, policejní bdělost zde není ničím výjimečným: cestou k Sevanu se ještě zastavuji na obhlídku plynové elektrárny Hrazdan, jejíž zjevně se rozpadající (leč stále dýmající) komíny mě z dálky fascinují natolik, že v táhlém klesání k energetickému masivu trochu přepálím povolenou rychlost. I zde je v obstarožní Ladě hotov plnit svůj kádrový profil kladnými body policista, který mě však po přátelském rozhovoru o jeho služební návštěvě Prahy v srpnu 1968 blahosklonně propouští k další jízdě. Uff.

Jste-li milovník retro fotografií, tak u jezera se ocitnete v časové smyčce. Prastará arménská historie zhmotnělá v prastarém arménském hřbitově. Předimenzované dálnice ze sovětské éry a ojedinělé motoresty. Zastavte vždy u toho prvního, je to jistota. Stan je také jistota!

Samo jezero se vylupuje po pravé straně po necelé hodině jízdy liduprázdnou „státovkou“ M4 – stačí jen projet vesnicí Gagarin, minout depresivní panelákové město Sevan a jste u vody. Nadchází soumrak, a tak hledám, kde jen hlavu složit. Kousek od zaneřáděného parkoviště nacházím u vody cosi jako tábořiště s pár prázdnými chatkami. V jedné z nich je vidět mihotavé světlo a na smělý dotaz, zda by snad některá byla volná k nocování, dostávám od děžurného odpověď, že nikoliv, ale stan že si klidně můžu postavit. Do rána mrznu, ale radostně.

Až za světla objevuji podivný genius loci tohoto místa. Některé části okolí jezera vizuálně připomínají něco mezi Severní Koreou, slovenskými Michalovcemi a Arizonou. V někdejším turistickém letovisku Tsovagyugh na severním břehu prohání vítr odpadky mezi betonovými skelety hotelů a prázdninových komplexů. Zájezdy Inturistu (sovětský Čedok) už sem dávno nelifrují početné odborové rekreanty z celého Sojuzu a rezaté koleje místní železnice jen vzpomínají na dunění „Čmeláků“ z ČKD, které už dvě desítky let střeží nehnutě prázdnou železniční remízu opodál. „Žijí zde vůbec nějací lidé?“ napadá mě esenciální otázka. Ale ano, žijí, jen v poněkud uctivější vzdálenosti od jezera, snad jakoby s určitým respektem. Přímo na břehu nenajdete kromě drolících se betonových kolosů pro rekreanty žádná mondénní letoviska ani přístavy s promenádami. Ztichlé břehy, kde podléhají hnědému moru motorové čluny a vlny si pohrávají se zbytky přístavních můstků. Namísto křiku stovek výletníků zde vládne nehybný klid. Zejména západní břeh je vyloženě pustý a polopouštní krajinu protíná široká silnice, rovná, jako když střelí. Na jihu je břeh obydlenější, ale že by byl pohostinný, to ani náhodou. Chcete si dát kávu? Problém. Dotazem u člověka jdoucího odnikud nikam vyrozumívám, že když budu mít štěstí, v malém krámku o dvacet kilometrů dál si budu moct zakoupit instantní spolu s chlebem a sušenkami.

Je krásné léto, ale ne víc než deset stupňů. Pokládám se do silného ledového větru a přetlačuji se s jeho proudem. Opodál tlejí zbytky dětského hřiště z areálu jednoho z letovisek. Je na nich cosi zvláštního – abyste se mohli točit na kolotoči nebo zhoupnout na houpačce, musíte se zanořit přibližně nad kolena do vody. Proč? Za vším stojí tradiční komunistická doktrína zkráceně známá jako „poručíme větru dešti“. V roce 1936 zahájil stalinistický režim budování Sevansko-hrazdanské kaskády za účelem zavlažování a především výroby elektřiny pro celý region. Díky masivnímu odtoku však začala voda v jezeře klesat  tempem, které zprvu dosahovalo zhruba jednoho metru za rok. A tak zatímco v polovině 30. let byla kóta vodní hladiny na 1916 m n. m., v roce 2000 to bylo už pouze 1896 m n. m. Pokles se postupně podařilo zastavit pomocí dvou uměle vybudovaných přivaděčů vody z řek Arpa a Vorotan, takže k letošnímu roku hladina vody zhruba o čtyři metry opět stoupla. Mnohá infrastruktura vybudovaná v posledních padesáti letech však s tímto scénářem nepočítala, a proto se nyní opětovně ocitá pod ledovou a průzračně čistou vodou.

Jakovlev Jak-40. Malý sovětský třímotorový  dopravní letoun z poloviny 60. let 20. století a bizarní místo jeho konce. Arménie jako první země na světě oficiálně přijala křesťanství. Víra je tu stále extrémně živá.
foto: shutterstock

Na to, aby se z poloostrůvku u obce Tsamakaberd znovu stal ostrov jako kdysi, to však zdaleka nestačí. Úzká prošlapaná stezka stoupá po strmé stráni. Skupinky lidí stoupají až těsně pod vrchol. Kochají se pohledem na tmavě modré jezero, potom se obrátí k chrámu. Sevan, to je i muzeum  architektury. Dva kopulové křížové kostely na skalnatém poloostrově jsou přitom jen pozůstatkem kdysi slavného a rozlehlého kláštera. Oba chrámy, které jsou zasvěceny svatému Janu Křtiteli, pocházejí z devátého století. Uchovaly se dřevěné hlavice i vyřezávané dveře, které jsou dnes uloženy v Jerevanu. Kvality arménských kameníků jsou dostatečně známé. Rudé kvádry jen zlehka nahlodané silným větrem lícují ve stěnách i v typických jehlanovitých střechách. Arménská rodina stojí před portálem a tiše se modlí s pohledem někam do dalekých hor. Tam někde na druhé straně leží Náhorní Karabach, další otevřená jizva v srdcích Arménů.

Michal Borski

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář