Ještě před deseti lety bylo pro většinu cestovatelů z našich končin Slovinsko nejčastěji jen tranzitní destinací ve směru na Jadran. Tento stereoptyp už se naštěstí místním podařilo prolomit. Slovinsko je totiž ‚full package‘. Země s pětinovým počtem obyvatel než Česká republika nabízí deset restaurací s michelinskou hvězdou, tři vinařské oblasti s překvapivě kvalitní produkcí, hory, moře i města s pestrou kulturní scénou – a navíc taky tu výhodu, že když po obědě sednete v Praze za volant, pozdní večeři už stihnete ve Slovinsku.
My jsme tedy za volat nového Taycanu sedli až pozdě odpoledne, nicméně s jednou půlhodinovou zastávkou na dobití jsme u hotelu Bohinj kousek od stejnojmenného ledovcového jezera parkovali lehce po půlnoci. Ačkoliv hory byly tou dobou zahaleny tmou, design hotelu plný světlého dřeva a tlumených barev jednoznačně prozrazoval alpskou lokaci.
Jednou z výhod Taycanu v prostředí, do nějž jsme ho vyrazili otestovat, je jeho tichost. Ranní jízda skrze lesy Triglavského národního parku je díky ní nejen řidičským požitkem, ale v kombinaci se scenériemi za okny také harmonizujícím rituálem. Trasu vedoucí kolem Bohinsjkého a Bledského jezera a v mnoha úsecích také podél řeky Sávy lze považovat za přesvědčivý argument proč do hor vyrážet i za hranice obligátního Rakouska častěji.
Trajektorie rytmických serpentin pomalu opouští hnědozelené odstíny podzimních lesů v sedle Predel a před námi se majestátně zvedají štíty Julských Alp s mahagonově zbarvenou horou Mangart. Míříme do nejsevernější části Triglavského národního parku, kde začíná alpský masiv, který odsud pokračuje dál přes celou Evropu. Elektrický Taycan svižně stoupá po úzkých silnicích až do Mangartského sedla, a řidičským emocím vyvolaným křivkami syrové vysokohorské asfaltky v boji o pozornost konkurují úchvatné výhledy na slovinské středozemí. Motoristický výstup na Mangart s převýšením 980 metrů patří v rámci Evropy mezi ty syrovější, kaskádovitá cesta s pěti tunely vysekanými do skal je místy co do šířky opravdu minimalisticky pojatá a inženýři při její stavbě ostrými úhly nešetřili. Odměnou za technické manévry jsou ovšem jedinečná panoramata, jejíchž atraktivita stoupá přímo úměrně s nadmořskou výšku. Těsně pod vrcholem, který se nachází na úrovni 2677 metrů nad mořem, stojí za to zastavit se v Koče na Mangartu, místní tradiční horské chatě. Udělají vám tady čerstvé palačinky nebo třeba poctivou zelňačku s kraňskou klobásou.
Po dni na horách je na čase vydat se jižním směrem. Opouštíme majestátní masivy s jejich úzkými silnicemi a necháváme se dálnicí pohodlně zavést do Lipice, domova ušlechtilých Lipicánů. Nejstarší evropský hřebčín je již od 16. století proslulý chovem sněhobílých koní. Světlou barvu ovšem mají až starší zvířata kolem desátého roku věku, hříbata se rodí tmavě hnědá.
Na celém světě najdete jen 10 000 koní tohoto plemene, které je tradičně oblíbené u evropských šlechtických rodin včetně vládnoucích monarchů. V Lipici stojí za to vyhradit si čas na ranní vypouštění koní na pastviny, jejich eleganci ale naplno doceníte především při jedinečných představeních místní španělské jezdecké školy. Kapriola, kurbeta, leváda a jiné náročné prvky vysoké drezury, které tady koně předvádějí, jsou výsledkem mnoha let usilovné práce a ohromné důvěry mezi jezdcem a zvířetem.
Hřebčín nabízí návštěvníkům možnost vyzkoušet si základy drezury na vlastní kůži nebo absolvovat společnou vyjížďku ve volné přírodě na přilehlých pozemcích hřebčína. Pokud po tak intenzivním zážitku dostanete chuť na talíř dušeného hovězí Jota a sklenku místního červeného Teranu, není potřeba se přemáhat, přímo v hřebčíně je k dispozici komfortní hotel Maestoso s interiéry rafinovaně protkanými decentními jezdeckými motivy.
Mimochodem, Taycan znamená ve volném překladu z turečtiny ‚duše mladého hřebce‘, kde jinde tedy toto Porsche ustájit než právě zde. Elektordobíjení je u hotelu přirozeně k dispozici, Slovinsko je v tomto ohledu nadstandardně vybavené.
Z hřebčína je to k Jadranu už jen zhruba čtyřicet kilometrů, které Taycan se svým zrychlením z nuly na sto za 3,2 sekundy překonává s tak suverénní hravostí, že skoro zamrzí, že Slovinsko přece jen není rozlehlejší. Místní riviéra je dlouhá jen 43 kilometrů a z měst tady stojí za návstěvu Koper, Isola, ale především souměstí Piraň-Portorož.
Portorož, Přístav růží, je v podstatě jedna velká kolonáda plná kaváren a obchodů. Saturaci uměleckých potřeb v blízkém okolí nabízí galerie pod širým nebem Forma Viva, která leží na kopci nad městem v osadě Seče a spolu s působivým výhledem nabízí ke shlédnutí víc než 300 abstraktních soch od světových umělců. Pokud se rozhodnete strávit noc i na pobřeží, v Portoroži je jasnou volbou místní pobočka řetězce Kempinski. Hotel s výhledem na marinu je umístěn v elegantním paláci z roku 1910, který obklopují privátní francouzské zahrady. V sezoně Kempinski nabízí privátní beach lounge, na podzim ale víc oceníte místní Rose spa a restauraci Sophia s krbem a křišťálovými lustry zařazenou v průvodci Michelin. Kapitolu samu pro sebe ve slovinském Kempinskim představují snídaně – podávají se až do poledne, takže je klidně můžete pojmout jako brunch, a pak vyrazit podél moře na procházku do Pirane.
Středověká Piran zaujímá pitoreskní pozici na výběžku pobřeží do zálivu. Do města smí jen auta rezidentů, o to víc si ovšem vychutnáte jeho atmosféru. Dominantou někdejší součásti Benátské republiky je kruhové Tartiniho náměstí se sochou slavného houslisty, pobřežní promenádě zase vévodí novogotický maják. Z městského opevnění se otevírá výhled až do nedaleké Itálie, jejíž kultura tento kout Slovinska výrazně ovlivnila. Pokud byste si měli z Piraně přivézt jen jeden suvenýr, ať je to proslulý a v gastronomii vysoce ceněný solný květ z místních solných pánví, ty totiž patří k posledním místům na světě, kde se sůl těží sedm set let starými metodami.
