Galicie není typické Španělsko. Je to severní Atlantik, kde se borovicové lesy potkávají s vinicemi padajícími k řece, kde rána začínají mlhou a večery končí u talíře ústřic a sklenky albariña. Region, jenž si dlouho nechávali pro sebe madridští zasvěcenci hledající inspiraci a kontemplující poutníci, pomalu otevírá brány zbytku světa. Vaší první zastávkou by tady mělo být Santiago de Compostela. I když byste možná nejradši rovnou pokračovali k oceánu, udělejte si tu čas. Santiago je zrcadlo Galicie – duchovní i kulturní.
Historické centrum Santiaga na vás bude působit jako místo, kterému se vyhýbá běh moderní doby. V okamžiku, kdy vstoupíte do žulových uliček starého města a nad střechami se rozezní zvon katedrály, pochopíte, že přišel čas zpomalit. Dutý tón vybíjí nad Santiagem už od 12. století a jeho pravidelný rytmus se odráží od kamenných fasád a přechází do arkád, pod nimiž se místní schovávají před typickými galicijskými přeháňkami. Srdcem města je katedrála sv. Jakuba, jeden z nejvýznamnějších chrámů Španělska a konečný bod poutní cesty Camino de Santiago. Západní průčelí katedrály obrácené k Plaza del Obradoiro tvoří vrchol barokní architektury, zatímco v interiéru se ukrývá něco, kvůli čemu sem přijíždějí znalci umění z celého světa: Pórtico da Gloria. Románský portál z roku 1188 vytvořil mistr Mateo a přes dvě stě kamenných postav tu dodnes stojí v neporušené kompozici, která přežila středověk, renesanci i průmyslovou revoluci. Katedrála má ještě jeden magnet, monumentální kadidelnici Botafumeiro zavěšenou na dvacetimetrovém laně. Váží téměř osmdesát kilo a při slavnostních bohoslužbách se rozletí nad hlavou hlavní lodi rychlostí až 68 kilometrů za hodinu. V Santiagu si ale také vynahraďte čas na moderní Centro Galego de Arte Contemporánea od architekta Álvara Sizy – jde o dobrý kontrapunkt toho, jak Galicie pracuje s minulostí i současností.
Pokud jste si celou cestu až do Santiaga odříkali, teď je čas zaujmout opačný postoj. Začněte u jednou michelinskou hvězdou ověnčené restaurace A Tafona šéfkuchařky Lucíe Freitas, jež své chody staví na zelenině z vlastních záhonů, čerstvých rybách a mořských plodech z nedalekého pobřeží. Jen pár kroků odtud vás čeká úplně jiné pojetí fine diningu: Casa Marcelo je neformální, živý podnik, za nímž stojí šéfkuchař Marcelo Tejedor. Usadíte se tu u dlouhého komunitního stolu a váš jediný úkol bude vybrat si, zda chcete čtyři nebo osm chodů – a zbytek je překvapení. Můžete ale čekat fusion na trase Galicie – Ósaka. Ochutnáte tak ústřice s pimiento de padrón, tiradito z mořského vlka nebo sezonní zeleninu v japonských úpravách. Až budete potřebovat na chvíli vypnout a jen tak pozorovat tempo města, udělejte si zastávku v Café Casino, elegantní kavárně z 19. století s mramorovými stoly a vysokými stropy, kde místní listují novinami, popíjejí vermut a vedou dlouhé debaty o fotbale, politice a životě.
Další zastávkou by měla být Ribeira Sacra, údolí řek Sil a Miño s hlubokými kaňony, na jejichž strmých kopcích zraje víno. Právě tady vznikl pojem heroické vinohradnictví. Terasy začali stavět už Římané, mniši je mezi 6. – 12. stoletím rozšířili a dnešní vinaři na ně jednoduše navázali. V nejstrmější části Ribeira Sacra, v Amandi, pochopíte, že místní vinaři mají opravdu jiné pracovní podmínky než zbytek světa. Rodina vinaře José Ramóna Veraa Péreze si tu postavila malou domácí lanovku, která sváží bedny s hrozny dolů k řece Sil. A právě řeka Sil je nejlepší způsob, jak oblast poznat. Z lodi dobře uvidíte, jak vysoko nad vodou se vinice skutečně táhnou. Žula, borovice, úzké terasy – hned pochopíte, proč vína odrůd Mencía a Godello chutnají tak čistě a minerálně. Za ochutnávku stojí Regina Viarum, vinařství s jednoduchou moderní architekturou a výhledem na kaňon. Jejich Mencía je lehčí a šťavnatá, Godello strukturované a suché. Na oběd se zastavte u Adega Algueira, v rodinném vinařství, kde vaří z místních surovin. Fabada con pulpo – fazole s chobotnicí – mohou znít nezvykle, ale pro Galicii je to logická kombinace venkova a moře. Přenocujte v Parador de Santo Estevo, bývalém benediktinském klášteře zasazeném do lesa, v jehož zdech se budete cítit jako v románu Jméno růže.
Rías Baixas, ležící jen hodinu jízdy od portugalských hranic, není klasické pobřeží Atlantiku, ale spíš síť estuárů, zátok, ostrůvků a úžin, které vytvářejí chráněné mikroklima. Hlavní turistický selling point (kromě krásné přírody a slaného vzduch oceánu) je tu albariño – bílé víno, které servírují high-end restaurace v Tokiu, Londýně i New Yorku. Jak už to ale bývá, nejlépe chutná přímo tady. Ideálním místem, kde pochopit jeho eleganci, je Cambados, samozvané hlavní město albariña. Jeho Plaza de Fefiñáns je učebnicový příklad galicijské městské noblesy: pod arkádami sedí místní, skleničky chladí v kovových stojanech a čas tu určuje slunce, ne ručičky hodin. Navštivte také malou rybářskou vesničku Combarro, kde jsou hlavní atrakcí staré kamenné sýpky hórreos vyrovnané podél vody, jež každé ráno zdraví rybáře vracející se z nočního rybolovu.
Foto: Archiv Luxury Travel Digest, Pixabay, Unsplash
