Santa Teresa se často přirovnává k mexickému letovisku Tulum. Kromě smoothie bowls k snídani, hippie culture a palem tu ale nic moc podobného nenajdete. Tenhle malý kus civilizace mezi pacifickým oceánem a divokou džunglí má totiž charakter sám o sobě.
„Žiju tu už víc než dvacet let,“ vypráví mi Daniel, lektor surfové školy Stay True, který mi také za chvíli vysvětlí, jak mám pozorovat vlny, aby mě neodnesly na otevřené moře. „Tehdy tu byl jen prales, pár chatek a jedna prašná cesta. I elektřina tu fungovala jen občas. Ale kdo ji potřebuje, když může vstávat s rozbřeskem a usínat po západu slunce,“ popisuje mi asi padesátiletý muž s atletickým opáleným tělem, které by mu záviděl nejeden dvacetiletý kluk. Pravda je, že Santa Teresa byla opravdu ještě do nedávna relativně neznámá oblast. Američtí turisté na kostarické pobřeží, jež omývá Pacifik, častěji než sem míří do oblasti národního parku Santa Rosa, který disponuje nabitým curriculum vitae pětihvězdičkových hotelů nebo o kus níž do slavné Nosary, která je na longevity mapě zaznamenána jako jeden z pouhých pěti bodů Blue zones. A Santa Teresa je od Nosary vzdušnou čarou jen zhruba 70 kilometrů.
Už když svým džípem sjedete serpentinu vinoucí se džunglí a zatočíte doprava na dlouhou – dnes už asfaltovou – silnici, jež opisuje křivku pobřeží, se atmosféra změní. Hlavní třídu lemují malé barevné domky, v nichž najdete všechno, co v příštích dnech budete potřebovat. Od pekárny, obchodu s biopotravinami, restaurací, bister, barů, ale i studia jógy nebo – pokud se budete chtít ponořit víc do ezo culture – i výklad tarotových karet. Hlavním dopravním prostředkem jsou tu čtyřkolky s bočními vidlicemi na surfová prkna, jejichž opálení řidiči v plavkách se proplétají mezi chodci, ale i domestikovanými psi, kteří si zrovna sami vyšli na procházku na pláž. Nikdo nikam nespěchá, každý si vychází vstříc a mantra pura vida je tu víc než jen pozdrav, ale i podstata života.
Do Santa Teresy nedává příliš smysl přijet jen na dvě noci. Právě naopak. Je to přesně ten typ místa, který vás během prvních dnů zpomalí natolik, že po týdnu začnete přebookovávat letenky a říkat si, že měsíc pobytu zní jako docela rozumný plán. Nejlepší strategie? Pronajmout si vlastní vilu a na chvíli předstírat, že máte v občance novou trvalou adresu. Přesně takovou najdete v Casa Marea ležící jen pár kroků od Playa Hermosa. Existuje tu jen tak, skrytá v zeleni, s bazénem, do kterého skočíte po návratu z oceánu, a s kuchyní, z níž vyjdete hned na zastřešenou terasu. Tenhle exkluzivní retreat je navíc invitation only a jeho majitelé vám zajistí podporu 24/7. Bonus? V korunách stromů kolem domu žijí vřešťani, opice s černým kožichem, jejichž hluboký hlas se nese okolní džunglí, a vy tak budete mít pocit, že bydlíte uprostřed pralesa. Pětihvězdičkového pralesa. S internetem a Netflixem.
Hned první den si naplánujte lekce surfu. Je jedno, jestli jste na něm nikdy nestáli nebo jste profík. Ta správná vlna tu čeká na každého. Ráno, s východem slunce, se na obzoru Atlantského oceánu začíná lámat první swell a pobřeží se pomalu plní siluetami surfařů, kteří vyrážejí do vody ještě předtím, než se paprsky naplno opřou do rozpáleného písku. „Narodil jsem se v Karibiku, ale přestěhoval jsem se sem, protože jsou tu jedny z nejstabilnějších vln na světě,“ pokračuje ve svém příběhu Daniel, když stojíme na písčité pláži, která co do délky čítá několik kilometrů. „Surfování tu není jen sport, ale každodenní rituál. Všichni se tu navzájem známe, dáváme si tipy, ráno a večer spolu sjíždíme vlny a mezitím to učíme vás,“ říká Daniel a ukazuje, jak si ve vodě stoupnout na prkno, kdy zabrat a kdy naopak zůstat v klidu a nechat vlnu projet pod sebou. Všechno má svůj rytmus. Chvíli čekáte, chvíli pádlujete a pak, pokud vám bohové moří a oceánů dopřejí, se na pár vteřin svezete směrem ke břehu.
Až si budete chtít odpočinout od surfu, lehněte si na pláži pod stinné větve mandlovníků, jejichž široké koruny sahají daleko nad písek a vytváří úkryt před poledním sluncem. Když voda začne ustupovat, pobřeží odhalí svoji další tvář. Mezi tmavými vulkanickými skalami, které jsou pozůstatkem dávné geologické aktivity celého regionu poloostrova Nicoya, se postupně objevují přírodní bazénky – tide pools. Tyhle nepravidelné útvary vznikaly tisíce let působením oceánu, který postupně vymílal a modeloval ztuhlou lávu do dnešní podoby. Tím vznikly malé kapsy vody, kterou nečeří vlny a je prohřátá od slunce a dokonale průzračná. A je v nich živo. Společnost vám ve vašem soukromém bazénu budou dělat malé rybky nebo krabi.
Stačí sejít z pláže na hlavní cestu a mezi palmami se začnou objevovat vily rozeseté v okolním prudkém svahu. Santa Teresa se zformovala až v posledních letech, i styl tomu odpovídá. Betonové obvodové zdi, okna opisující celou místnost, dřevěné terasy na pilotech. Tahle jednoduchá geometrie a práce se světlem a stínem vám připomenou přístup slavných architektů jako Tadao Ando nebo Paulo Mendes da Rocha – jen v tropické, uvolněnější formě. Tenhle jazyk se propisuje i dolů na hlavní třídu. Mezi surf shopy a bistry se objevují stavby, které by klidně obstály v mnohem větších městech. Jedním příkladem za všechny je restaurace Namoré, za níž stojí studio Cortés Arquitectos, jež odkazuje na současný latinskoamerický brutalismus i středomořský minimalismus. A podobný mix kultur nabízí také na svém menu.
Namoré je přesně ten typ místa, kam si jdete pro kávu a odcházíte za tmy. Adi Tal, který podnik založil po svém přestěhování se do Santa Teresy, tu vytvořil prostor, který láká jak místní, tak digitální nomády. Menu stojí na středomořské kuchyni s lehkým blízkovýchodním vlivem a jako by vypadlo ze stránek kuchařky Simple od Yotama Ottolenghi. Na stůl vám tak postupně přistane pečený pita chleba s dipem z rajčat, lilku nebo hummusu, hovězí carpaccio s kapary, bylinkami a lanýžovým aioli nebo třeba krevety v citronové omáčce s řeckým jogurtem, ale i dry-aged rib eye steak. Skvělých restaurací je však na hlavní třídě hned několik. Čerstvé ceviches, tataki a sushi hodné mistra Jira Ono vám naservírují v japonském bistru Katana, to nejlepší z peruánské kuchyně vám zase nabídne stánek Lima 506. „Otevírací dobu mám schválně až později, abychom já i moji zaměstnanci mohli ráno surfovat,“ usmívá se majitel podniku Oscar. Priority jsou jednoduše v Santa Terese jasně dané.
Tip: Hlavní podívanou dne je západ slunce. Na dlouhém stripu pláže se kolem páté hodiny večer začínají srocovat skupinky. Beach bar, který vám doporučí v Santa Terese každý, je Rock A Mar. Očekávejte uvolněnou atmosféru, dřevěné stoly, houpací sítě a drink, se kterým si můžete lehnout do písku. Padající světlo kreslí čím dál tmavší siluety surfařů v moři, ale i lidí, kteří na jemném písku hrají volejbal, nohejbal, hází frisbee nebo cvičí jógu. Občas vás přijde pozdravit pes se slanou srstí. Obzor se pomalu zbarvuje do červena a za chvíli bude čas na poslední koktejl. A pak jít spát. Protože s prvními paprsky na vás bude čekat oceán, vaše surfové prkno a pura vida.
Foto: Unsplash, archiv Luxury Travel Digest se svolením
