Vydáte-li se do jakékoliv země v zahraničí bez znalosti místního jazyka, nemůžete čekat zázraky. Stejně jako nemůžete očekávat, že se v zapadlé vesničce v Itálii domluvíte anglicky. Přestože jsem se před odjezdem věnovala několikaměsíčnímu studiu italštiny, brzy jsem pochopila, že to bylo naprosto nedostačující. Procestovala jsem poměrně hodně zemí a všude mi jako cizince vyšli vstříc. Je ale velký rozdíl nějakou zemí projet jako turista, nebo se v některé usadit kvůli práci na delší dobu. Velmi rychle mi spadl hřebínek.
Pokud nejste turista chodící po památkách, který si dává večeře v italských restauracích, nikdo nebude mít potřebu s vámi hovořit jinak než italsky. Starší generace anglicky většinou opravdu neumí a mladí ji používat nechtějí, i když alespoň základy má skoro každý. Proto kromě práce ve vinných sklepích, kvůli které jsem do tohoto regionu jela, bylo mou prioritou, co nejdříve se italštinu doučit. Kamarádka, která na vinohradu žila, anglicky mluvila a jako správná pohostinná Italka milující zábavu a lidi mě často brávala do společnosti. Brzy jsem s ní přestala jezdit, protože jsem celý večer trávila v podstatě sama. Anglicky si se mnou nechtěl nikdo povídat a moje italština stačila na pár zdvořilostních vět.
Co se Italům nedá upřít, a co jim ze srdce závidím, je jejich cit pro módu, design a umění. Nikdy by mě nenapadlo, že se i lidé na vesnici běžně oblékají opravdu stylově, ať už jsou mladí, nebo starší. Interiéry jejich domů jsou přehlídkou vkusu, jednoduchosti a je z nich cítit láska k umění. Vkusné obrazy doplňují citlivě vybrané kousky z antikvariátu, které dokážou bravurně mixovat s moderními prvky. A nejvíc ze všeho se mi líbilo, že Italové nenosí bačkory. Buď si ani nezují boty, protože haly a obývací pokoje, kam chodí návštěvy, mají podlahy z kamene nebo dlaždic, nebo chodí naboso.
Italové opravdu milují jídlo. Je až neuvěřitelné, jak se dokážou nadchnout pro kousek salámu. Půl hodiny umí hovořit o chutích sýrů a rozplývají se nad obloženými chlebíčky sousedky. Zatímco my přijdeme a najíme se, oni vášnivě a s láskou o jídle diskutují. Dokážou hovořit o všem a hodně dlouho. Když už se můj pobyt chýlil ke konci a zdálo se mi, že po třech měsících konečně skoro všemu rozumím, a i lépe mluvím, uzemnila mě otázka jedné mladé temperamentní Italky, jestli se už těším domů a zda se mi bude stýskat po Evropě. Najednou jsem úplně oněměla. Někteří Italové neví, že Česká republika je součástí Evropy? V tu chvíli se mi hrozně chtělo domů a věděla jsem, že do Itálie už nikdy nepojedu jinak, než jako turista obdivující památky a pochutnávající si v italských restauracích, o kterých si s místními klidně pohovořím celé hodiny.
Foto: Pixabay, Unsplash
